Poté, co jsme ukončili naše letní floridské dobrodružství v roce 2010, vrátili jsme se s Beth ke starému dobrému standardu pro masožravé rostliny: do Apalachicola National Forest. Ale přesto, že většina naší cesty zahrnovala místa, která jsme důvěrně znali, měli jsme na programu i několik novinek....

No, tak jsme vyrazili!

To nám dalo velkou příležitost pro návštěvu Apalachicola National Forest. Byl jsem tady již několikrát v minulosti, ale vždy jen na rychlých, jedno- nebo dvoudenních návštěvách. Těšil jsem se na to, jak tam tentokrát strávím daleko více času. Pro Beth to zde byla první návštěva, takže pro ni bylo všechno nové. 

Rozkošná orchidej

Beth a já jsme zůstali v oblasti Apalachicola National Forest jeden celý týden. To bylo skvělé, protože při předchozích cestách jsem zde vždy strávil jen pár dní. Tentokrát jsem se zde cítil, jako bych opravdu měl k dispozici skvělý životní prostor.

První věcí, kterou jsme museli udělat, bylo setkání s naším dobrým přítelem Jimem Millerem, který má roky zkušenosti s floridskou pevninou. Přesně jak jsme naplánovali, potkali jsme se s ním u vyhlášené "Pleea Savannah", severně od benzinky Sumatra. Vzhledem k tomu, že to byla pro Beth první návštěva v Apalachicola, cítil jsem, že tato lokalita, či spíše „ikona“ je tím nejlepším úvodem mezi poklady tohoto lesa.

Strávili jsme 30 minut chůzí savanou kolem a dívali se na mnoho masožravých druhů, které se zde vyskytovaly.

Ale opustili jsme toto místo vzhledem k tomu, že jsme věděli, že se sem vrátíme, a vyrazili jsme na proslulou lokalitu Sarracenia flava var. rubricorpora poblíž. A k mému potěšení je nutno říct, že pohled na ni byl velkolepý! Celé pole zaplněné majestátnými a elegantními Sarracenia flava s červenými láčkami, překrytými žlutými víčky s červenou žilnatinou. Byl to úžasný pohled.

Bohužel bylo ranní nebe rozzářeno šíleným jasem a fotografování bylo úděsné. Když jsem se přesvědčil, že je to jen otázka času, než slunce překryje alespoň na chvíli nějaký mrak a tím se stane světlo měkčí a přijatelnější, udělal jsem svůj první snímek a čekal na jeden z mnoha mraků, až zatemní slunce.

A čekal jsem....a čekal....a čekal.

A nic! Každý mrak se slunci vyhnul, nebo se prostě odpařil dřív, než ke slunci dorazil a zaslepil jeho kotouč. To mě přivádělo k zoufalství! Jedinou chvilku, kdy jsem měl měkké světlo – asi na dvě minuty – jsem promrhal díky větru, který se zvedl a láčky začaly šíleně tancovat v prudkých závanech větru.

Z téhle frustrace jsem si byl nucen pořadně zahromovat, vybalil jsem svůj velký rozptylovač světla (tzn. sprchový závěs) a vyfotil tuto pěknou malou orchidej Habenaria nivea. Ale to co jsem chtěl skutečně fotografovat, bylo pro sprchový závěs příliš velké. Nedostávalo se mi zadostiučinění.

Dlouholistá

Když jsem skončil s orchidejí, pobavil jse se fotografováním této podivné malé rosnatky - legendární "dlouholisté" Drosera capillaris.

No nejsou tyto rostliny podivné? Pokud si myslíte, že jde pouze o abnormálního jedince, tady máte pár dalších rostlin, které vykazují stejné charakteristiky.

Chtěl bych upozornit na listy bublinatky viditelné v bahně. Bez přítomnosti květů a bez polního mikroskopu po ruce, k prozkoumání měchýřků, bylo nemožné rozlišit, o jaký druh jde – ale uží seznam možností sestával z U. juncea, U. cornuta, nebo U. subulata. Vzhledem k tomu, že jsme v oblasti občas zahlédli květy U. cornuta, bylo celkem pravděpodobné, že se jednalo o tento druh.

Vzpřímené květenství

Pokud vás svádí představa, že se ve skutečnosti jedná o rostliny Drosera intermedia, chtěl bych vás upozornit na to na to, že tato tři červená květenství na obrázku se objevují víceméně vertikálně ze středu rostlin.

Zatímco květenství u Drosera intermedia vyrážejí více vodorovně z boční strany růžice. (srovnejte například s touto fotografií Drosera intermedia z Okaloosa County).

Samozřejmě že to nezastavilo představy některých lidí o tom, že tyto dlouholisté rostliny jsou zpětnými kříženci mezi Drosera intermedia a Drosera capillaris, kteří jsou nějakým způsobem fertilní. Kdo ví?

Dívej kdo!

A já stále čekal na mraky, které nepřicházely.

Zatímco já jsem reptal, Jim a Beth se bavili slíděním kolem a zjišťováním, co zde mohou nalézt. Beth je velkou příznivkyní tučnic a byla potěšena nálezem mnoha růžic P. ionantha ve vlhkých oblastech.

V mezičase Jim nalezl velký a široký pás rostlin Dionaea muscipula rostoucích podél odvodňovacího kanálu. Tohle byla lokalita mucholapek, o které jsem nevěděl – i když jsem měl povědomí o jiné kolonii, která rostla asi 3,5 km dolů po cestě.

Rostliny skvěle prosperovaly a vytvářely mnoho semeníků. Je jasné, že tyto rostliny byly schopny vygenerovat množství semen.

V minulosti probíhaly diskuse o tom, zda jsou zde tyto rostliny původní. Ale v současnosti to již není důvod k nejistotě. Byli identifikováni lidé, kteří jsou odpovědni za vysetí semen mucholapky podivné v Apalachicola a tudíž už nemusíme dál spekulovat třeba o tažných ptácích apod.

Jsou tyto rostliny ekologickou hrozbou? Samozřejmě že ne – nemají totiž jediný znak kterým se vyznačují zhoubné invazivní druhy. I když nepřesvědčujte sami sebe, že jsou tyto rostliny příspěvkem k přežítí Dionaea muscipula jako druhu – tyto kolonie jsou uměle vysazené a jsou asi tak "původní", jako rostliny v květináči nebo na okenním parapetu.

I když já si myslím, že jejich vysazení na tomto místě je odporné. Apalachicola je nádherné a skvělé místo. Nepotřebuje umělé zkrášlování o nic víc, než lidi, kteří na zem stříkají atraktivní barevná loga. Dionaea muscipula nepatří do Apalachicola – a není to to, co tento kout světa činí tak unikátním.

Vyšňořená!

Tou dobou byl už Jim poněkud unaven mým neustálým stěžováním si na kvalitu osvětlení. Navrhl, že náš čas strávíme poněkud produktivněji návštěvou lokality se S. flava var. ornata, která se nacházela poblíž.

Vzali jsme ho tam a o deset minut později jsme byli skvěle odměněni (podívejte se nahoru)!

Skoro zázračně se slunce ukrylo za mraky a vítr se utišil. Po tomto snímku nám mrak dovolil pořídit ještě také snímek samotné láčky.

Byl to Betin návrat k fotografování těsně předtím, než jsme byli zastiženi odpoledními bouřkami. 

Expertní botaničtí detektivové

Strávili jsme o něco více času na okolních lokalitách sledováním S. flava var. rugelii, kříženců a těch myriád dalších bodů zájmu, které naleznete ve chvíli, kdy prozkoumáváte přírodní lokality.

Obrázek výše dokumentuje naše slídilské způsoby na lokalitě, ukazuje také užitečný kousek technologie, který doporučuji. Walkie-talkies (malé vysílačky, pozn. překl.) jsou skvělé, zvláště potom, pokud chcete komunikovat některé kritické informace, jako například nález rostlin nebo spatření hada. Jen tak mimochodem, běžné mobily jsou zde zcela nepoužitelné.

Zatímco Jim hovoří do modré vysílačky, já vypadám, jako bych poněkud mysteriózně komunikoval s mojí GPS navigací...

Lilo jako z konve, Jim rozhodl, že to je ten správný čas, aby vyrazil domů a strávil čas se svou ženou Margot a smečkou jeho psů.

Snažil jsem se ho přesvědčit možností návštěvy údajné lokality S. minor poblíž, ale neměl vůbec zájem – strávil neúspěšným hledáním S. minor v Apalachicola několik let a neměl nejmenší chuť připojit se k nám v tomto bláznovství.

A tak jsme bohužel pro tento den naše cesty oddělili – zamířil na sever do Tallahassee a my na jih do Franklin County, hledat S. minor v dešti. Pokud by se měl přece někdo pokusit dosáhnout bláznivého cíle, jsem já tou správnou osobou!

Sarracenia × formosa

Při hledání Sarracenia minor poskakovalo naše vypůjčené auto po písečné cestě vedoucí řídkým borovicovým lesem. Snažil jsem se dostat tak blízko, jak jen to šlo, k GPS souřadnicím, které mi dal Randy Zerr. Chtěl jsem se dostat po cestě co nejdál, ale zastavila mne strouha přes cestu, kterou způsobila eroze – nějak se mi nechtělo uváznout s vypůjčeným vozem.

Podmínky nebyl přílišpříznivé. Odpolední déšť na chvíli ustal, ale až po prsa vysoká vegetace byla nasáklá vodou. Vypadalo to ne velmi mokré hledání.

Všude kolem to byl monotónní pohled na borovicový (Pinus elliottii a Pinus palustris) les, s hustým podrostem palem Serenoa repens.

Prodírali jsme se mezi mokrými palmami, míříc ke slibovaným pasekám mezi stromy. Velmi rychle jsme si všimli květů Sarracenia psittacina, které vyrážely z  travin (Aristida stricta). To bylo povzbudivé!

A potom, ještě nadějnější věc, našel jsem křížence zobrazeného na fotografie nahoře. Uhladil jsem traviny kolem, abych si ho lépe prohlédl a popřemýšlel o jeho předcích. Rozhodně tato rostlina vypadala jako Sarracenia psittacina × minor. Ale nemohl by to být kříženec mezi Sarracenia psittacina a něčím dalším?

Mohl být tento kříženec zdrojem nepravdivých tvrzení o tom, že se S. minor vyskytuje v Apalachicola? Očividně znal Randy Zerr Sarracenia minor i jako křížence, ale nemohl jsem si vzpomenout, zda říkal, že rostliny skutečně viděl nebo je jen hledal.....

Pokračovali jsme v pátrání.

Sarracenia minor

Ironií osudu, pouhých deset metrů od tohoto křížence, jsem našel opravdovou pecku - S. minor. (Později v Kalifornii jsem viděl fotografii, kterou pořídil Randy, byla to také S. minor).

Může to vypadat, že bylo samo o sobě snadné nalézt tuto rostlinu, ale všimněte si, že rostlina je nižší než traviny kolem. Tato rostlina byla viditelnější díky tomu, protože rostla na okraji odvodňovacího kanálu; vybral jsem si ji pro pořízení portrétní fotografie právě proto, že byla tak viditelná.

Slušné vychování

Nalezení rarity na lokalitě je vzrušující.

Ačkoliv jsem byl vnitřně potěšen, dával jsem najevo dobré vychování a zdrženlivost, které jsou mým charakteristickým znakem; pochybuji, že byste si vůbec všimli mého hloubavého nadšení.

Zlaté dítě

Tento jedinec přitahoval můj zájem, protože měl tak hluboce kýlovitou láčku a téměř zlatou barvu. Fakt pěkné.

Přišla další odpolední bouřka, takže jsem rozvinul svůj rozptylovač světla vyrobený ze sprchového závěsu. Tentokrát mi byl však užitečný nikoliv jako difuzér, ale jako kapuce proti dešti.

Bavil jsem sám sebe pořizováním množstvím neustále se zvětšujících detailů této rostliny, jako tady jejího víčka, obústí a nakonec kapek na víčku.

Helianthus radula

Tyto rostliny, blízce příbuzné běžným slunečnicím, jsou přibližně tak velké jako vaše ruka s rozevřenými prsty. Byly celkem běžné podél ochranných silničních valů, ale samozřejmě důvod, proč jsem je fotografoval je to, jak moc nám připomínaly jisté důvěrně známé australské rostliny!

Za neustálého ždímaní vody z našeho oblečení jsme začali s Beth hledat místo pro časnou večeři.

Teď mě poslouchejte a poslouchejte dobře. Pokud navštívíte Apalachicola National Forest, MUSÍTE si vyhradit čas na jídlo ve Family Coastal Restaurant. Je přesně na jih od křižovatky silnic 65 a 379, na východní straně silnice. Přijeďte dostatečně vyhladovělí a potom hodujte na „snězte-jaké-chcete“ plodech moře. Mňam, mňam!

Mám kopii jejich menu u sebe, takže pokud ji najdu, vyvěsím jejich otevírací dobu. Myslím, že mají zavřeno v pondělí a úterý.

Hojně se vyskytující divoká zvěř

Pro náš pobyt v oblasti Apalachicola zařídila Beth ubytování v roztomilé chatě ve Wakulla Springs State Park. To byl výrazný rozdíl od mé obvyklé strategie, když jsem plánoval svá dobrodružství, ale musím uznat, že chata byla absolutně skvělá. Historická budova, byla dokončena v roce 1937, a každý pokoj byl vybaven starožitným nábytkem. Jídlo bylo také excelentní.

Wakulla Springs je velkolepý přírodní artefakt. Každý den se z pramene na povrch dostane v průměru kolem 1 miliardy litrů vody. Historicky vzato byla vždy voda křišťálově čistá, ale degradace vodních podmínek v této oblasti vyústila v to, že je teď voda tak nějak zakalená. Ale i přesto je viditelnost ve vodě stále kolem 30 metrů. Kosti čtvrtohorních savců jsou tu a tam vyvrhovány pramenem z hlubin, včetně kostí amerických mastodontů, šavlozubých tygrů a prehistorických mědvědů.

Oblast Wakulla Springs je také známa díky skvělým filmům, které se zde natáčely, včetně Tarzana – Opičího muže (1932) a Stvůry z Černé laguny (1954).

Každé ráno, než jsme zamířili do přírody, jsme den odstartovali projížďkou na lodi po řece. Rangeři byli celkem informovaní o hojných divokých zvířatech a výhledy byly pompézní. Beth byla potěšena a na každé projížďce pořídila stovky fotografií.

Cvilku jsme šnorchlovali v plavecké oblasti – ano, aligátoři tady na jaře byli běžní, ale záchranáři byli po ruce, aby zklidnili každého aligátora, který by se příliš zajímal o všechno to šplouchání. Nedělám si legraci!

Během jednoho odpoledne jsme přesto zažili velmi blízké pohledy čtyř kapustňáků – z nichž jedno bylo mládě. (viz foto výše)

Návrat

Vzhledem k tomu, že jsme strávili každé ráno sledováním ptáků, rozhodli jsme se, že strávit skoro celý den, v případě potřeby, posezením na lokalitě "červených trubic", protože by snad mohly dorazit nějaké mraky, které by nám umožnili pořízení nějakých pěkných snímků.

A tak jsme se vrátili na lokalitu Sarracenia flava var. rubricorpora. Jako by vycítilo naše bezmezné odhodlání, počasí bylo více příznivé, a během pouhých 30 minut jsem začal pořizovat snímky, po kterých jsem tak toužil.

Já nevím, co si o tom můžete myslet, ale z mého pohledu to stálo to za to! Bylo to vyvrcholení mnohaletého úsilí, kdy jsem chtěl spatřit tyto rostliny v plném a osvěžujícím růstu.

Tady je další pohled na spoustu rostlin.

A ještě jeden pohled, tento obsahuje osamělou láčku Sarracenia flava var. ornata.

Temně rudá!

Stejně jako u Splinter Hill Bog, musíte se opravdu snažit, abyste zde pořídili opravdu špatné fotografie.

Na druhou stranu je velmi obtížné pořídit takovou fotografii, která by zachycovala pocit, který zažíváte, když se na tomto místě ocitnete. Nemyslím si, že se mi to podařilo.

Myslete na teplo. Myslete na zvuk větru v borovicích. Myslete na měkkou půdu a opatrnost, s jakou na ni musíte našlapovat. Myslete na mokrý pocit v ponožkách, který tam zůstane jako memento vašich chybných kroků, kdy se do vody zaboříte až po holeně... kousání žlutých mušek, bzučení včel, trvalý pocit dehydratace, která může přijít každým okamžikem... a pohledy na všechny tyto neuvěřitelné láčky, vyrůstající ze země.

Zde je další pohled na savanu, ukazuje širší oblast --- ooh, vidíte tu malé rostliny S. psittacina v popředí uprostřed?

Hmyz!

Můry Exyra začaly být aktivní, můžete vidět některé z prvních příznaků poškození láček vepředu vpravo. Podle Schnella, druh, který se nachází v láčkách S. flava je Exyra ridingsii.

Když jsem fotografoval tyto rostliny, Beth pochytala několik můr pro studiové focení.

Rozdílné světlo, odlišné rostliny

Bohužel se po dlouhých „prázdninách“ vrátilo slunce a vypadalo to, že tady zůstane. Světlo se opět stalo kontrastním.

Podívejte se na některé důvtipné variace zbarvení láček na tomto snímku. Všimli jste si, že dvě velké láčky na levé straně této fotografie jsou pravděpodobně kříženci mezi Sarracenia flava var. rubricorpora a Sarracenia flava var. ornata? Z červené skvrnky na sloupku můžeme částečně obviňovat Sarracenia flava var. rugelii, tento znak je často vidět u "čistých" rostlin Sarracenia flava var. rubricorpora.

Občas uslyšíte zprávy o výskytu Sarracenia flava var. atropurpurea v Apalachicola. Nicméně, všechny zprávy o této varietě v Apalachicola vypadají podezřele, jako hybridy Sarracenia flava × rosea.

Záře!

Všechno to kňučení o světle stranou, někdy totiž byla ta záře užitečná. Toto byl okamžik za plného slunečního svitu, ale použil jsem polarizační filtr, abych částečně odstranil oslnění a odraz na víčku láčky. Stíny jsou stále trochu kontrastní, ale to je kompenzováno „rozsvícením“ Drosera tracyi.

Docela pěkné, svým způsobem.

No není k nakousnutí!

Už jsme se začali na této lokalitě balit, a tak jsem ještě při odpočinku pořídil tuto fotografii Beth, jak se dívá přes láčky špirlic.

Posbírali jsme naše vybavení a zamířili k autu. Potřebovali jsme pár chvil odpočinku, doplnit tekutiny a poněkud se ochladit.

Pytláci:

Bohužel jsme nalezli tuto díru, důkaz o tom, že jsou zde aktivní vykradači lokalit.

Není žádným tajemstvím, že těmito lidmi opovrhuji. Ale nalezení této díry mě dohánělo k šílenství pro nespočet různých důvodů, dokonce víc než obvykle.

Za prvé, tito lidé byli zřejmě specialisty – sběrači špirlic – protože sbírali jen specifický červený klon. Nebyli to náhodní návštěvníci – byly to nadšenci do masožravých rostlin. Byli jedněmi z nás.

Za druhé, tito lidé se ani neobtěžoval zasypat vytvořené díry. Nechali je tam pro někoho, kdo pokud by do nich vstoupil, by si mohl pěkně vyvrtnout kotník.

No a na závěr, ponechání těch proklatých děr ukazuje na to, jak malou úctu mají – nestarají se o to, jestli za sebou nechají nějaký bordel.

Tyto díry po pytlácích mě opravdu šíleně serou. Omlouváme se za jazyk, děti, ale někdy by se emoce skrývat neměly.

Reportáž z cesty: Apalachicola National Forest, časné léto 2010 (2. díl)

Page citations: personal observations.

Revised: June 2010
©Barry Rice, 2005

T: Radek Kastner