CCPS arrow Encyklopedie světa MR arrow Články o MR arrow Časopis - veřejné články arrow Sarracenia ´Kateřina´, aneb šlechtění, křížení a kultivace rostlin masožravých
Sarracenia ´Kateřina´, aneb šlechtění, křížení a kultivace rostlin masožravých PDF Tisk E-mail
Napsal Radek Kastner   
[12.10.2013]

Jan Fiebinger

Nedávno jsem na internetu četl velice zajímavý článek o této nádherné květině. Zajímavý byl hlavně díky tomu, že ´Kateřina´ je širší veřejnosti známa jako představitel tzv.„nebotanických“ forem, čili hybridů.
Abych ukojil svou laickou zvědavost poprosil jsem svého přítele Mirka Srbu o zodpovězení pár svých otázek týkajících se tohoto tématu a protože byly jeho odpovědi zajímavé, dohodly jsme se, že se s nimi s vámi podělíme. 
img_7776a.jpg
Mirek Srba s rodinou 

 

1) Pan Studnička ve svém článku uvádí, že "Kateřina" Je originální kultivar získaný opylením druhů Sarracenia x mitchelliana (tj. S. leucophylla x S. purpurea) společně s S. leucophylla. Toto opylení bylo provedeno již v roce 1996. Dále 6 let pěstění do dospělosti, ze semenáčků se vyberou nejlepší (nejtypyčtější zástupci) a ti se pak další 3 roky množí dělením. Tito "oddělení potomci" se pak cca rok popisují dle mezinárodních pravidel a teprve potom je možno žádat o uznání a registraci nového kultivaru. Je toto běžný postup při snahách o "vytvoření" nových kultivarů?

 

V podstatě ano. Podrobnosti příběhu každého kultivaru se trochu liší v závislosti na složitosti pěstitelského záměru a štěstí šlechtitele. Ale zpravidla je postup stejný: nápad – opylení – roky pěstitelského pachtění – selekce – a v případě že se něco kloudného získalo, pak následuje papírování. 

 

2) Čím je Kateřina tak vyjímečná? Mám na mysli vyjímečná pro laickou veřejnost, pro botaniky, pro sbírky, či snad má vyjímečné vlastnosti (pěstební podmínky, způsob růstu, specifické nároky a pod.)

 

Kultivar Sarracenia ‚Kateřina‘ je atraktivní tím, že tvarem láček, základním zbarvením a celkovým vzrůstem se blíží botanické Sarracenia leucophylla, pouze s tím rozdílem, že je zcela překryta plošným červeným zbarvením.

 

3) Je takových registrovaných kultivarů víc a S. ‚Kateřina‘ se stala známou jen díky svému pojmenování, nebo je to spíše vyjímka a nových kultivarů všeobecně uznávaných je málo? Mám pocit že "kříženců" je bezpočet, ale řádných kultivarů málo pro svou náročnost - tedy díky té složité a časově náročné procedůře.

To je hodně zajímavá otázka a má mnoho rovin. Všeobecně uznávaných kultivarů špirlic – tj. řádně registrovaných je v současné době něco přes 100. V porovnání s astronomickým počtem hybridních a jinak vyšlechtěných špirlic je to však málo.
Nemyslím si ale, že by tím důvodem byla složitost a časová náročnost registračního řízení. Jako příčinu nízkého počtu řádně registrovaných kultivarů spatřuji lidskou lenost a neznalost příslušných pravidel. Registrace kultivarů masožravek je totiž v současné době až nebezpečně jednoduchá. Přesto je výsledná  realita taková, že mnoho pěstitelů po celém světě pojmenovává své výpěstky a následně je vypouští do oběhu bez jakékoliv registrace. Takto pojmenovaných, ale neregistrovaných výpěstků jsou v oběhu stovky.

 

Druhá rovina je uvedení kultivaru do „života“, nebo chceme-li do zahradnické praxe. A to už nutně nezáleží na kvalitě rostliny, ale často je úspěch dán vyloženě politicko-komerční lobby. Například S. ‚Kateřina‘ se u nás stala známou díky propagačním aktivitám botanické zahrady v Liberci, odkud pochází. V zahraničí jsou však pěstovány 2-3 velmi podobné klony, které jsou do oběhu tlačeny velkými zahradnickými konsorcii po tisících, s příslušnou reklamou. Proto si troufnu říci, že je v zahraničí S. ‚Kateřina‘ spíše popelkou. A to i přesto, že ze všech podobných kultivarů má nejvyšší láčky. Naproti tomu druhý špirlicový kultivar pana Dr. Studničky S. ‚Sorrow‘ je u nás téměř neznámý, ale v zahraničí je vyvažován zlatem. Svým vzhledem je skutečně unikátní a „průmyslově tlačenou“ obdobu nemá (zatím).  Možná lepším příkladem takové soutěže jsou dva kultivary láčkovek – Nepenthes ‚Bloody Mary‘ a Nepenthes ‚Singapore Garden Tech‘. První zná asi každý a tu druhou? Obě rostliny jsou si mimořádně podobné a troufnu si říci, že by je většina laiků od sebe nepoznala. První vznikla křížením N. sibuyanensis x ampullaria „Red“ a druhá N. ventricosa x ampullaria „Red“.  První je proto trochu robustnější, ale tvoří méně láček, druhá je trošku gracilnější a tvoří více láček, ale rozdíly jsou opravdu jen těžko znatelné. Díky tomu, že je ale N. ‚Singapore Garden Tech‘ odvozena z N. ventricosa je vděčnější a dokáže excelovat i v sušších podmínkách. Pro domácí pěstění je tedy určitě vhodnější. Za kultivarem N. ‚Bloody Mary‘ ale stojí silná Holandská lobby a proto v žebříčku popularity jednoznačně vítězí nad odolnějším kultivarem.

 

A toho se pak týká ještě právní ochrana kultivarů. Jedna věc je vlastní řádná registrace kultivaru. Dále může mít kultivar různou úroveň právní ochrany, což je v podstatě klasické patentové řízení. A výsledkem je buď situace, že kultivar může komerčně množit jen majitel licence, tj. původní šlechtitel, nebo ten kdo si tu licenci za těžké „love“ koupí. To je třeba případ právě Nepenthes ‚Bloody Mary‘. A nebo kultivar může množit více zahradnictví, které pak odvádějí podíl z tržby majiteli licence. Záleží na konkrétních smluvních podmínkách. Právní ochranu má ale jen naprosté minimum kultivarů masožravek a většinou se to týká právě těch, které hrnou zahraniční konsorcia po tisísích. Takže pokud vím, ani S. ‚Kateřina‘ není právně chráněna. A ani já jsem u svých kultivarů právní ochranu nesjednával. Výsledky své šlechtitelské práce spíš vnímám jako příspěvek celosvětové pěstitelské komunitě.
katerina02.jpg
Sarracenia ‚Kateřina‘  

 

4) Ve své sbírce "Kateřinu" máš  a dokonce ji máš i v nabídce. Jak moc se péče o ni liší od ostatních špirlic? Má nějaké extra požadavky?

 

Zvláštní požadavky pro pěstování tento kultivar nemá, což je jedině dobře.

 

5) Vím, že Ty sám máš taky pár vyšlechtěných kříženců. Zkoušel jsi také nějaké registrovat? Resp. absolvovat tu bezmála desetiletou proceduru s popisem a identifikací nového? 

 

Ona ta „desetiletá procedura“ je taková zkratka do článků a na informační tabule v botanické zahradě, aby si běžný návštěvník uvědomil, že má před sebou něco výjimečného a že kvalitní výpěstky jako S. ‚Kateřina’ nepadají z nebe a nebo jsou jako rajčata, která na jaře zaseju a v létě sklidím. Pan Dr. Studnička má dar ve zkratce upoutat pozornost laika na rostlinu, která je skutečně něčím zajímavá.

 

Ale pro potřeby více zainteresovaných čtenářů je vhodné blíže celou věc vysvětlit. Sama registrace není tak drasticky dlouhá. Zpravidla to trvá kolem půl roku, hlavně v závislosti na tom, jak moc jsou vytíženi správci registru svým civilním povoláním.  Oficiální registrace je vlastně jen jakousi korunovací předchozí práce. Rok příprava semen, 4 – 5 let pěstování, selekce nejlepších jedinců, 3 roky množení, rok registrace ... a jsme na těch deseti letech.

 

Zde skutečně platí pravidlo „trpělivost růže přináší“. Pro představu - své první křížence jsem dělal v době když jsem nastupoval na gymnázium. Představa, že výsledek své práce – dospělé rostliny – budu mít v době maturity se zdála být šílená. Ale dnes už to tak nevnímám. Každý rok seju semena, každý rok selektuji nové výběry a mezi tím každý týden přesazuji různě staré výsevy. A to že vývoj jednoho konkrétního křížení trvá 5 let už vůbec neřeším. A když uznám za vhodné, tak některé výpěstky registruji jako plnohodnotný kultivar.

             

Ale zpět k hlavní otázce... Ano, registroval jsem už jednu mucholapku – Dionaea ‚Český granát‘ a potom dvě špirlice Sarracenia ‚Přemysl Otakar I.‘ a S. ‚Rudolf II’. V těchto týdnech probíhá registrace dvou dalších mucholapkových kultivarů. Během zimy bych pak chtěl zaregistrovat jednu další špirlici. Dále mám ve sbírce připraveno kolem 10 dalších „kultivarů“. S jejich registrací čekám především na to, až je namnožím, abych je po registraci byl schopný poskytnout pěstitelské veřejnosti. Je nečestné vyhlásit nový kultivar a pak na jediné kytce sedět jako žába na prameni.
 
dm_redsaw15.jpg
 Dionaea ‚Český granát´ (Dionaea ´Bohemian Garnet´)

 

6) Když se začíná s křížením - má pěstitel určitou vizi - co se vlastností, náročnosti a vzhledu týká. Jak se většinou výsledky liší od původních představ? Nebo se výsledky "přizpůsobí" představám onou nelítostnou separací dospělých rostlin?

 

Hm... Záleží na původních představách šlechtitele :-). Řada pěstitelů, kteří dnes v zahraničí začínají se šlechtěním MR projevují překvapení z výsledků svých pokusů - většinou spíše negativní. Není to tím, že by rostliny „překvapovaly“, ale spíše tím, že lidské představy byly mimo realitu. Když jsem ve svých 11 letech začal uvažovat poprvé o křížení špirlic, měl jsem také určité představy. Když jsem si ale jako velké sběratelské novinky zakoupil první křížence S. rubra x leucophylla, S. purpurea x flava a S. purpurea x leucophylla, pochopil jsem, že genetika špirlic funguje jinak, než jsem si myslel.

 

Šlechtění špirlic ale nemusí být vždy spojeno s nelítostnou selekcí stovek nebo tisíců semenáčů. Záleží na případu. Již dávno jsem si například vytyčil cíle jako „Sarracenia leucophylla“ s mnoha láčkami, tj. rostlina, která nebude mít 1-2 láčky na oddenku jako je to u botanické S. leucophylla.

 

... těchto cílů se podařilo dosáhnout přesně nastaveným křížením tak, aby požadované vlastnosti měla naprostá většina semenáčů v provedeném výsevu. Takže zde selekce téměř odpadá.
Občas také hraje roli štěstí. Mám například jeden předpřipravený kultivar, na jehož počátku stála tři mizerná semena, z nichž vyklíčilo jediné, onen semenáček se podařilo dopěstovat a o jeho kultivarové kvalitě naprosto nepochybuji. Nyní jen čekám na to, až jej namnožím do většího počtu. Ale naštěstí se množí spontánně a celkem rychle.

7) V jedné povídce Šimka a Grossmanna křížily Koniklec s Pampeliškou a těšili se na výslednou Konilišku, nakonec byly zklamaní, neboť jim vyrostl Pampeklec. Je šlechtitel více zklamán z nepodařených 200/300 kříženců nebo převažuje radost nad tím, že mezi nimi našel toho jednoho jediného vyvoleného?

 

Zase záleží na původním očekávání pěstitele. Ale pokud se ze stovek semenáčů podaří vybrat kýžený výsledek tak určitě převažuje spokojenost. Skoro bych řekl, že pocit radosti z krásného výpěstku je tím silnější, čím byla náročnější cesta k jeho dosažení. Blbý je, když se ve stovkách pěstovaných rostlin tu kýženou nalézt nepodaří. To se taky občas stane.

 

8) Když už je ve sbírkách "Kateřin" víc jak 100 kusů a generace potomků už začínají vytvářet jakýsi rodokmen, proč je pořád nemožné ji množit semeny? Mají semena takovýchto kultivarů ještě pořád "zmatené" geny, které by mohly v průběhu dalších generací takovýto kultivar zmutovat? Pravděpodobně je zapotřebí takovýto kultivar "izolovat" a semeny množit až po ustálení genetických informací - cca pár set/tisíc let?

 

Některé kultivary lze geneticky ustálit, u většiny je to ale nereálný cíl. A především je dobré  si uvědomit, že to ani není potřeba. Řadu kultivarů si ceníme právě proto, že spojují vlastnosti obou rodičů – mají vysoký stupeň heteroze (namíchání alel). Aby byl kultivar geneticky stabilní a mohl se množit semeny, musí mít stupeň heteroze naopak co nejmenší. Ale heterozní – „namíchaná“ kombinace se nám často buď líbí, nebo nám přináší hospodářský užitek v podobě rychlejšího růstu nebo odolnosti proti chorobám. A to že nelze takový cenný kultivar přesévat semeny nemusí být nutně překážkou. Součástí registrace každého kultivaru je též doporučený způsob množení, který zaručuje uchování kýžených vlastností kultivaru. Vegetativní rozmnožování v praxi převažuje. Podívejme se například na kultivary (= odrůdy) ovocných stromů. Všechny množíme vegetativně očkováním nebo roubováním a nikdo neuvažuje o jejich výsevech. Odrůdy brambor rovněž množíme vegetativně hlízami. Kosatce, lilie, tulipány...

 

Další zajímavý příklad nám ukazuje zelinářská praxe. Při jarních nákupech semen rajčat, okurek a další zeleniny se často setkáváme s odrůdami označenými jako např. ‚Start F1‘, ‚Regina F1‘ apod. Jsou to geneticky nestabilní kultivary, které jsou ale charakterizovány jako výsledek křížení určitých rodičů. Tyto kultivary jsou tedy udržovány v podobě dvojice mateřských linií  a semenářské firmy je připravují každý rok znovu předepsaným křížením výchozího materiálu. Tento postup se také hojně uplatňuje v produkci kukuřice. U špirlic by takto šel připravovat kultivar Sarracenia ‚John Smith‘, který je definován jako celočervená S. x catesbaei s inverzní, tj. žlutou žilnatinou. Zjistil jsem, že takové rostliny vznikají křížením mých sbírkových klonů S. purpurea ssp. venosa PV1 a S. flava var. maxima F53.

 

S geneticky stabilními kultivary se setkáváme v podstatě pouze u okrasných letniček, nebo jednoletých zemědělských plodin, pokud se zrovna nejedná o F1 odrůdy.

 

9) Díky moc za vyčerpávající odpovědi!

 

Bylo mi potešením. Jeden námět závěrem: celočervenou S. leucopylla (= S. ‚Kateřina‘) už máme. Ale co taková bílá S. purpurea? 
Aktualizováno ( [01.01.2014] )
 
< Předch.   Další >
[Zpět]