CCPS arrow Encyklopedie světa MR arrow Články o MR arrow Časopis - veřejné články arrow Dionaea muscipula – několik postřehů z vlastního pěstování
Dionaea muscipula – několik postřehů z vlastního pěstování PDF Tisk E-mail
Napsal Radek Kastner   
[30.08.2012]

Radek Kastner 

Troufám si tvrdit, že dobrých 90%* všech pěstitelů masožravých rostlin začínalo s pěstováním masožravek buď s Drosera capensis (rosnatka kapská), velmi odolné, nenáročné, na přehmaty tolerantní, navíc samosprašné a dobře klíčivé rosnatky z Jižní Afriky, nebo se snad ještě známější a mnoha mýty opředenou Dionaea muscipula (mucholapka podivná), která pochází ze severní Ameriky, přesněji ze dvou federálních států USA (Jižní a Severní Karolína). Proč se většinou začíná s těmito rostlinami? Protože jsou asi nejdostupnější v běžné obchodní síti.

1.jpg  2.jpg

Dionaea muscipula (Soland. ex Ellis) je ovšem unikátem mezi masožravými rostlinami (pomineme-li vodní masožravou rostlinu Aldrovanda vesiculosa) atraktivním způsobem lovu kořisti. Tu je schopna uzavřít rychle se pohybujícími, ozubenými čepelemi listů poté, kdy kořist vydráždí citlivé chloupky na vnitřní straně těchto pohyblivých čepelí.

Nejčastější kořistí těchto rostlin na přírodních lokalitách, dle referencí mnoha pozorovatelů, jsou pavouci nebo jiný lezoucí hmyz – rostlina totiž vytváří povětšinou přízemní listovou růžici, ukrytou částečně v okolní vegetaci. Rostlina však stejně šikovným způsobem dokáže polapit i létající hmyz, který usedne na rostlinu nebo přímo mezi čepele pastí. Je schopna takto chytat i vosy.

3.jpg  4.jpg

Přesto, že je rostlina často zastoupena ve sbírkách, koluje o jejím pěstování spousta smyšlenek, polopravd nebo neucelených informací mezi pěstiteli i na internetu. Většina pěstitelů je automaticky přebírá a předává dál. Nezřídka to vede k neúspěšnému pěstování těchto rostlin, případně to vede k jejich uhynutí.

Nutno podotknout, že jsem s pěstováním mucholapek ale začínal úplně stejně, spolehnutím na obvyklé rady a zobecňování. To nevedlo, společně s přehnanou a úzkostlivou péčí o rostliny, k mnou očekávaným výsledkům.

5.jpg  6.jpg

Vzhledem k tomu, že jsme se nedávno stěhovali, nastal ideální čas na to vyzkoušet, co všechno ve skutečnosti tyto rostliny vydrží a jak budou reagovat na „mizerné“ podmínky nebo jejich rychlou změnu. Ne že bych se chtěl stát mučitelem rostlin, ale musel jsem svůj čas věnovat jiné činnosti a tak některé dílčí „pokusy“ vyplynuly jaksi neplánovaně z toho, v jaké situaci se v danou chvíli mé rostliny nacházely a já se následně jen snažil zaznamenávat, jaký to na ně má vliv.

Neměl jsem však žádnou kontrolní skupinu mucholapek, kterou bych pěstoval po stejnou dobu v podmínkách běžně doporučovaných některými „zkušenými“ pěstiteli. Celoroční stabilní teploty někde kolem 25 °C, průběžná zálivka, kromě zimy udržovat zamokřený substrát, světlo – nejlépe jižní okno, případně také zvyšovat vzdušnou vlhkost různými prostředky od vysokých podmisek až po umisťování ve skleněných koulích nebo vitrínách. Možná to byl ale ten hlavní důvod, proč mi nakonec přežily všechny rostliny (choval jsem se stejně ke všem svým klonům mucholapek, bez ohledu na jejich velikost nebo stáří, tedy od malých semenáčů po dospělé rostliny).

7.jpg  8.jpg

Přiznávám, že k některým pozorování nebo zkouškám mě vedly občasné diskuse na internetovém fóru, nebo neustále se opakující dotazy na stejná, mnohokrát zodpovězená témata. Co mám dělat s mucholapkou, když jí černají listy? Proč nemá moje rostlina celý rok stejně pěkné listy? Proč přišla o všechny listy? Mám nechat rostlinu kvést? Je možné samoopylení? Jak její semena klíčí a co k tomu potřebují? K tomu přidejte mnoho různě variujících dotazů na obdobná témata s přidáním nároků na osvětlení, na substrát nebo zálivku.

Následující řádky snad na většinu těchto otázek odpoví, ale mým cílem není přesvědčit kohokoliv o tom, že toto je jediný správný způsob jejich pěstování. Na pěstování masožravých rostlin je zajímavé to, že každý může zkoušet své vlastní postupy a podmínky a mnohdy obdobným způsobem fungují i značně rozdílné přístupy jednotlivých pěstitelů. Tady je nutno si uvědomit, že některé podmínky nebo náležitosti jsou prostě místně nepřenositelné.

9.jpg  11.jpg

Ze sbírky jsem postupně vytěsnil všechny mucholapky, které jsem si kdysi pořídil po různých supermarketech a hobbymarketech a které byly holandské provenience. Nevýhodou těchto rostlin je, že jsou z holandských skleníků všechny tyto (ale i další masožravé rostliny) značně přehnojené - „vyhoněné“. Tady spíše funguje systém „příští rok si koupím novou“. Rostliny jsou na první pohled relativně pěkné, ovšem způsob jejich předpěstování v Holandsku často vede k jejich následnému uhynutí v následujících měsících. Rostliny jsou totiž daleko náchylnější k hnilobám, dalším patogenům, které dokáží jejich zeslabenou strukturu často rychle napadnout. V lepším případě rostlina může po nějaké době začít výrazně stagnovat a zmenšovat svou velikost a může jí trvat měsíce, než se dostane do běžné formy, dokáže-li to vůbec.

Nové rostliny asi pěti nebo šesti různých klonů jsem si na základě této zkušenosti pořídil již přímo od zkušeného pěstitele. Při míchání substrátů pro jakékoliv masožravky jsem si nikdy příliš nedělal hlavu s tím, jak přesné jsou poměry jednotlivých složek. Když jsem s pěstováním masožravek začínal, řešil jsem vše čistou rašelinou, bez rozdílu pěstovaného druhu. Časem tak nějak člověk přijde na to, že to některým rostlinám něsvědčí. První cestou většinou je ta, která je dnes nejrychlejší a stojí nejméně sil – internetová specializovaná fóra, jako je třeba i to, spravované naší společností CCPS (http://forum.masozravky.org/). Tento postup má své výhody i nevýhody (a v této chvíli nejde jen o otázku substrátu, ale i další pěstitelské dotazy). Výhodou je už ona zmiňovaná rychlost získání odpovědi, nevýhodou potom to, že nemáte moc představu o tom, kdo vám na takovémto fóru „radí“, pokud se na jeho stránkách již nějakou dobu nepohybujete, nebo pokud místní diskutující dokonce osobně neznáte. Ideální kombinací je o rostlinách se dozvědět co nejvíce s různých zdrojů – dobré literatury je dnes nepřeberné množství, bohužel však většinou cizojazyčné.

12.jpg 13.jpg  

Ale zpátky k tématu. Na přírodních lokalitách mucholapky často rostou na výrazně písčitých substrátech, mezi travinami (dokonce mnohdy v jejich hustém porostu), méně často potom v živém rašeliníku, který má tendenci je přerůstat. Tato kombinace informací a současný nedostatek místního rašeliníku mě přivedla k variantě jejich pěstování ve směsi hrubozrnného křemičitého písku a rašeliny, občas směs odlehčuji perlitem proto, aby byla životnost substrátu delší a nebyl tak „těžký“.

Mucholapky nemají moc rády rašelinné bahno nebo přemokřený substrát. Pokud vodní hladina dlouhodobě dosahuje nebo převyšuje úroveň pod zemí ukryté „cibulky“, může dojít k jejímu uhnití. Mám ovšem vyzkoušeno, že mucholapce celoročně stačí jen mírně až středně vlhký substrát, který toto nebezpečí eliminuje. Rostliny přežijí i kratší dobu „sucha“, kdy sice většinou přijdou o olistění, ale mnohdy přežije právě cibulka pod substrátem, která zároveň tvoří jakýsi malý zásobní orgán. Při přesazování je možno rostlinu vždy přizvednout do úrovně těsně pod povrchem substrátu.

Čím je rostlina starší (projdeme-li časovou osu od vzniku semenáčku), tím hlouběji v substrátu má svou cibulku uloženou (ta se často také dělí a tak vznikají i celé shluky rostlin). Tento jev je pravděpodobně způsoben tím, že na přírodních lokalitách často propukají požáry a rostlina, která sice může přijít o své nadzemní části, je takto uchráněna před jejich žárem a z cibulky opětovně vyrazí nové listy bezprostředně po požáru. Tento životní habitus má značný význam při rychlém znovu obsazení přírodní lokality, kterou požáry zbavují konkurence, která má životní cyklus daleko pomalejší. To umožňuje mucholapkám vždy výrazně obnovit své populace.

14.jpg  15.jpg

Tak na co jsem se tedy během posledního roku při pěstování a sledování rostlin zaměřil, nebo spíše co mne zajímalo v reakci na nejčastěji kladené a dokola omílané dotazy všemožných pěstitelů na internetu? Tak nějak v kostce je shrnuto níže.

  1. Chci-li něco pěstovat (chovat, dělat…) zjistím si dostatečné množství informací předem, knižních a internetových zdrojů (důvěryhodných) je dostatek, to zajistí alespoň 30% budoucího úspěchu, protože se můžeme již dopředu rozhodnout, zda pro danou rostlinu podmínky máme, nebo je chceme a dokážeme připravit. Platí i u pěstování třeba salátu.
  2. Přeskočíme-li bod jedna a následně se divíme, co že nám to rostlina doma dělá, proč nám chcípá, proč se tváří jinak než rostliny na fotografiích, vraťte se k bodu jedna a studujte, zvlášť pokud nemáte dostatek informací o pěstování přenositelných z jiných masožravých rostlin, nebo když jste vyjukaní z každého deformovaného nebo usychajícího listu.
  3. Pokud máte nastudováno, přesto se nedaří, zjistěte si, kdepak se v pěstování odchylujete od toho, co jste nastudovali nebo se zkuste zeptat zkušených pěstitelů (ale pozor, ne každý, kdo vám třeba na internetovém fóru na dotaz zareaguje je ten, kdo by vám měl radit, mnohdy jsou velmi aktivní hlavně „myšlenkoví vykradači“ různých fór), ostatně když jinak nedáte, ptejte se jich hned nebo průběžně, ale nesmíte se divit, že jejich reakce jsou mnohdy velmi střídmé a strohé, zvlášť pokud se na stejné „ptákoviny“ ptá stále někdo dokola a z jejich pohledu je všechno zodpovězeno třeba na fóru nebo stránkách CCPS.
  4. Uvědomte si ale, že některé pěstitelské podmínky a s tím spojené rady jsou mezi pěstiteli nepřenositelné a mnohdy si musíte poradit s podmínkami, které máte k dispozici.
  5. No a za poslední, pokud se bojíte experimentovat, zkoušet a pěstovat rostliny venku (byť třeba jen přes sezónu a na balkoně), protože by je to proboha zabilo (to platí nejen pro mucholapku, ale i další rody, jakými jsou třeba špirlice, láčkovice, tučnice – včetně mexických, rosnatky…), kupte si raději knihy s pěknými obrázky.

Černání listů, jejich ztráta, odumírání!

Proboha, co s tím? Co je špatně? Proč to proboha ta rostlina dělá, když jsem tak dobrý pěstitel a potos, palmy a fialky mi rostou skvěle?

Tuto problematiku je možno rozdělit do několika rovin:

a)      Špatné podmínky pro pěstování mucholapky – příliš vlhký a starý substrát, spojený s nedostatkem světla, nebo jedna z těchto podmínek – listy se vytahují, mají brčálově zelenou barvu, jsou úzké a dlouhé, svěšují se (neunesou vlastní váhu) nebo jsou naopak kratší a kratší, rychle černají (někdy naopak blednou nebo se na nich dělají bílé skvrny), v první fázi po délce listu, následně se zmenšují zárodky pastí, nebo se vůbec nevytváří, listy se kroutí a křiví – zvažte množství zálivky, mucholapky snesou opravdu jen velmi mírně vlhký substrát a hlavně jim dopřejte dostatek světla a nejlépe i čerstvého vzduchu a to minimálně přes růstovou sezónu od jara do podzimu. Mucholapky ale přežijí většinou v našich podmínkách i na zahradním rašeliništi a stačí k tomu relativně málo – mít otužilé rostliny, tedy vysazené ven nejlépe už časně z jara a mírné překrytí v zimě (chvojí a sníh, je-li k dispozici).

Co s tím: Změňte zásadně pěstební podmínky, zvláště co se intenzity světla a zálivky substrátu týká, případně změňte substrát…a čekejte

b)     Listy mohou rychleji odcházet i v první fázi letnění (zjara), kdy si rostliny zvykají na venkovní podmínky a hlavně sílu slunečních paprsků, tady naopak většinou dochází k popálení a zčernání listů vlivem síly slunečních paprsků, listová růžice mnohdy přijde o naprostou většinu listů, nové jsou však daleko silnější a tužší, navíc s nimi slunce již takové „divy“ neudělá.

Co s tím: Nic, prostě dejte rostlinám čas, za pár týdnů budou ve skvělé kondici

c)      Přesto, že jste si jisti, že máte substrát a zálivku zmáknutou, rostliny mají dostatek světla, třeba je dokonce i letníte, tedy jsou silné a zdravé, začnou odcházet listy i když nové se neustále vytvářejí. Tentokrát ale jako na potvoru odumírají většinou ty největší a nejkrásnější… Důvod je prostý, respektive obvykle mohou být důvody dva – listy mucholapky, jako listy všech rostlin mají prostě svou dobu životnosti, na jejím konci odumírají, rychleji také mohou odumírat listy, které jsou velmi úspěšné v lovení kořisti, je to přirozený jev. Mechanismus listu se opotřebuje, stane se nefunkčním a zaneseným exoskeletony hmyzu, napomoci odumření mohou také možné hnilobné procesy, probíhající v pastech s polapenou kořistí ve špatných podmínkách (málo světla, vlhko atd.).

Co s tím: S tím opravdu nic nenaděláte, prostě procesy takto probíhají, životnost listů je obvykle několik týdnů. Můžete se třeba snažit zabránit kořisti, aby se nechala polapit a tím „ničila“ listy, ale to proboha snad raději pěstujte pokojovky nebo balkónovky…

d)     Blíží se konec růstové sezóny (obvykle podzim/pozdní podzim, o venku pěstovaných rostlin běžný stav, může nastat ale i u doma pěstovaných rostlin a při špatných podmínkách i v jiném období roku) a rostlina přestává vytvářet nové listy, případně jsou listy „zakrslé“, deformované, jsou stále kratší a kratší až rostlina „odumře“ = zmizí v substrátu bez viditelných známek tvorby listů nebo jakéhokoliv růstu. Co je zase k čertu tohle? Pokud, vzhledem k vašim zkušenostem vyloučíte vše, co je uvedeno v bodě a), zjistíte, že nejde o nic zásadního. Mucholapky běžně na přírodních stanovištích (tedy při výrazné změně růstových podmínek na konci sezóny) zatahují a přečkávají tak chladnější zimu.

Co s tím: Máte dvě možnosti hodné zkušeného pěstitele (vynecháme-li tu variantu, kdy mucholapky pěstujete celoročně venku), nechejte mucholapky zcela zatáhnout (asi budete mírně nervózní z toho, zda pod substrátem skutečně nějaké mucholapky jsou), omezte zálivku na minimum, nenechejte je stát ve vodě, a nechejte je přezimovat v chladném a temném prostředí – teploty nejlépe kolem 5 °C (max. do 10 °C), světlo klidně minimální, případně žádné (sklep, zimní zahrada), do jara sice téměř žádnou činnost u rostlin neuvidíte, ale rostliny projdou odpočinkovou dormancí, daleko rychleji vyrazí na jaře a jsou odolnější. Nebo druhá možnost. Dopřejte rostlinám maximum světla (což bez přisvěcování v zimním období u nás dobře dosáhnout nelze – viz body výše, k čemu velice pravděpodobně u rostlin během zimy dojde), udržujte klidně při pokojové teplotě, vyčkejte až rostliny obnoví růst a pokračujte ve standardní zálivce až do jara, kdy je opět nejlépe rostlinám dopřát čerstvého vzduchu a přímého slunce.

16.jpg  17.jpg

Světlo, kultivace, letnění…vliv na růst a kondici….

Je nutné si uvědomit, u některých jedinců i pochopit, že Dionaea muscipula (mucholapka podivná) je rostlina, která vyžaduje vysokou intenzitu světla, kterou je mnohdy složité dopřát rostlině při domácí kultivaci. Nejlépe vyhovuje v takovém případě jižní okno, ale od podzimu do jara není intenzita slunečního svitu u nás dostatečná pro to, aby celoročně doma kultivované rostliny byly opravdu přepychové, měly kompaktní růžice pevných, výrazných neprotáhlých a nesvěšených listů (zbarvených dle toho, jaký klon máme k dispozici), s velkými a plně funkčními pastmi. Tuto situaci můžete přes nepříznivá roční období řešit přisvěcováním, rostliny budou o poznání vitálnější a vybarvenější. Přesto si vyzkoušejte mucholapky minimálně půl roku (jaro – podzim) pěstovat venku a uvidíte ten výrazný rozdíl. Jak jsem již napsal, rostlinám svědčí vysoká intenzita světla, perfektně snášejí, možná říct že se dokonce dožadují, přímého oslunění. Výrazně jim prospívají rozdíly mezi denními a nočními teplotami, které rostlinu také posilují a otužují. Rostliny nemají rády příliš vlhký nebo dokonce mokrý substrát – respektive čím vlhčí substrát, tím vyšší přísun světla. Pod substrátem ukrytá „cibulka“ rostliny by měla být v každém případě nad úrovní vodní hladiny, opět zvláště jedná-li se o rostliny pěstované doma v teple, malým pohybem vzduchu, téměř žádnými teplotními rozdíly a menší než potřebnou intenzitou osvětlení. Rostliny dobře snášejí celoročně nízkou vzdušnou vlhkost (RVV), není potřeba žádných vitrín, uzavřených koulí a jiných nesmyslů. Snášejí rozličné typy substrátů, nejlépe se mi však osvědčila směs vláknité rašeliny s výrazným zastoupením hrubozrnného křemičitého písku. Substrát je možno nechávat čas od času mírně oschnout, případně provádět občasnou zálivku prolitím květináče. Běžně zálivka do podmisky, 1-2 cm vody dle velikosti květináče.

20.jpg  21.jpg

Venkovní kultivace je u těchto rostlin velice prospěšná, žádné obavy, že si ty chudinky s naším podnebím neporadí a proto je raději zavřeme doma. Rostliny můžete vysadit jak do venkovního rašeliniště, tak je prostě jen letnit v květináčích na slunném místě. Zimování je potom možno provádět třemi různými způsoby, z nichž jeden (celoroční kultivace rostliny) vyžaduje v období podzim – jaro výraznou světelnou intenzitu a i jinak vhodné podmínky pro pěstování. Dále je možné zimování zatažených rostlin v chladu a temnu (viz výše) nebo přímo v zahradním rašeliništi. V takovém případě je vhodné rostlinám ulehčit zimování v mrazivém období tím, že budou přikryty chvojím a pokud je k dispozici sníh, tak i sněhem. Nutno si uvědomit, že domovem Dionaea muscipula je Jižní a Severní Karolína v USA, tedy mírné až subtropické, navíc povětšinou přímořské podnebí, kde bývají mrazy ojediněle (do ca 5 °C) a nikoliv celou zimu. Proto můžeme počítat s tím, že při případných holomrazech a nepřikrytých rostlinách, případně při dlouhotrvajících mrazech může dojít ke ztrátě některých volně pěstovaných jedinců. Ovšem naše mrazy jsou schopny sem tam zlikvidovat i rostliny a dřeviny, které z našeho pásma pocházejí. Rozhodně pokud máte rostlinu jedinou, zvolte méně spartánský způsob pěstování, máte-li rostlin více (a věřím, že máte), nebojte se experimentovat a hledat pro rostliny ty u vás nejvhodnější podmínky, nebo takové podmínky, kdy se vám vaše rostliny budou líbit nejvíce, holt někdo třeba zrovna obdivuje brčálově zelené a vytahané rostliny.

22.jpg  23.jpg

To, zda vaši rostlinu správně pěstujete, zda se jí daří a zda u ní probíhají běžné vegetační cykly poznáte nejen ze vzhledu rostliny, jejího vybarvení a konstituce, ale třeba také podle toho, zda rostlina během svého vegetačního období vytváří odlišné listové růžice. Že o tom nevíte? Ale no tak… Rostliny běžně vytvářejí jarní (jarně/letní) a letní (letně/podzimní) listové růžice, které mají odlišný charakter. Jarní růžice je poléhavá, listy jsou přitisknuté k zemi, jsou kratší, širší a tvoří na zemi jakousi obdobu „mlýnského kola“, podobně jako je tomu třeba u vodní Aldrovanda vesiculosa. Letní růžice je naproti tomu tvořena množstvím šikmo vzhůru vztyčených listů. Ty jsou obvykle delší a o něco užší. Tato „dvojtvarost“ je pravděpodobně dána měnícími se podmínkami na lokalitách – na jaře ještě mnoho travin neroste a proto si rostlina najde dostatek prostoru rozložena na zemi. Uprostřed léta jsou již konkurující traviny nebo porost vyšší, proto se pravděpodobně snaží mucholapka dostat pasti do takové výšky, aby byly pro kořist lépe dostupné.

Opylování a výsev

Základní otázkou u rostli bývá, zda jsou samo- nebo cizosprašné. Samosprašnost (autogamie, samoopylení) znamená opylení květu rostliny vlastním pylem. Cizosprašnost je potom analogicky opylování květu pylem z květu jiného, respektive pylem květu jiného jedince daného rostlinného druhu. Z dlouhodobého pohledu na vývoj rostlin a zachování zdravého a vitálního genomu je výhodnější cizosprašnost. Výměna genetických informací odlišných jedinců může posilovat konstituci jejich potomků. Přesto je i samosprašnost v přírodě relativně běžná, některé rostliny jsou dokonce automaticky samosprašné – tedy dojde k jejich opylování bez jakéhokoliv zásahu cizího opylovače (hmyzu…). Někdy dokonce přímo uvnitř květů, které se ani neotevřou (kleistogamické květy).

19.jpg  18.jpg

Do jaké skupiny patří Dionaea muscipula? Mucholapka naštěstí (z pohledu nás pěstitelů) patří mezi rostliny, které je možno opylovat vlastním pylem. Přesto se nedá úplně říct, že by byla samosprašná (už vůbec ne automaticky samosprašná). Rostlině se totiž vyvinul zajímavý mechanismus, jak na co nejmenší míru omezit možnost opylování květů vlastním pylem. Jednak se mnohočetné květenství (nezřídka 10 i více květů na jednom květním stvolu) otevírá většinou postupně. Po jednotlivých květech, případně je třeba více květů v různých fázích vývoje a zralosti/připravenosti blizny a pylu. To nás pěstitele ale neodradí, stačí si vypomoci štětečkem a přenést pyl na to správné místo. Semena se vytvoří přibližně po měsíci, v semeníku jich není mnoho (alespoň já měl při takto opylovaných rostlinách něco mezi 10-20 semeny v semeníku), jsou relativně velká, černá a lesklá se specifickým tvarem. Moje zkušenost je zároveň taková, že jsou velmi dobře klíčivá (všechna jsem ale vyséval bezprostředně po dozrání, tudíž nevím, jak klíčivost klesá se stářím semen). Všechna vyklíčila v rozmezí 2-4 týdnů v teplém a vlhkém prostředí mé vitríny pro láčkovky (RVV 80%, teplota kolem 25-28 °C, přisvěcování 4 trubicemi 36W 14 hodin denně – ne kvůli semenáčům mucholapek, ale kvůli láčkovkám, genlisejím, heliamforám nebo subtropickým tučnicím). Vysel jsem je do totožného substrátu, v jakém pěstuji i dospělé rostliny. Po tvorbě prvních dvou děložních lístků měly všechny další nově vytvořené listy již i typické pasti. Přibližně po dalších dvou měsících jsem semenáče přesunul natvrdo do venkovní kultivace s dostatkem rozptýleného světla, nikoliv na přímé slunce. Rostliny se rychle adaptovaly a začaly reagovat stejně dobře na venkovní prostředí a rozdíly teplot jako ostatní, venku pěstované rostliny.


* - podle ankety na stránkách CCPS začínalo s pěstováním těchto dvou druhů ca 70% pěstitelů, z toho Drosera capensis byla první mazožravkou pro necelých 20 % pěstitelů, kdežto Dionaea muscipula u více než 50%. To je možná i důvod, proč se následně masožravým rostlinám ve skutečnosti věnuje jen zlomek pěstitelů – mucholapka totiž nepatří, na rozdíl od rosnatky kapské, ke snadno pěstovatelným druhům.
Aktualizováno ( [02.09.2012] )
 
< Předch.   Další >