CCPS o.s. - Česká společnost pěstitelu masožravých rostlin

Šárka Foretníková

Zatímco se parta pod vedením Radka Panenky vydala do Polska hledat „angliku“, my ostatní, co ji máme doma, jsme zvolili cestu s naším průvodcem podél řeky, abychom se pokochali nádhernými meandry Jizery.

Hranice rezervace Jizery a skupina mizející pod dohledem průvodce v nenávratnu...

Drobný zádrhel nastal téměř okamžitě po rozdělení našich skupin, průvodce nemohl zmiňovanou cestu najít…“Tady někde musí být“…“přece ji používala pohraniční stráž “… Mumlal, opětovně se nořil do nepropustné kleče a my ho jako slepé stádo s důvěrou následovali. Hlavou nám běželo, jak že už jsme dlouho v „Schengenu“ a že ta cesta už dávno po pohraničnících musela zarůst…Musím uznat, že náš průvodce byl mimořádně tělesně zdatný, vybíral skuliny v chvojí a římsy nad řekou, za které by se nemusel stydět ani kamzík. Prodírali jsme se jeden po druhém, viděli vždy jen záda předchozího, když najednou se přede mnou ozval řev a „sakry“. To když narazili alergici na houští právě kvetoucích borovic a žlutý pyl nad nimi tvořil krásný oblak.

Meandry Jizery za denního světla i za soumraku jsou opravdu kouzelné

Asi po hodině a mnoha škrábancích od nepoddajné kleče….“No nic, nevadí, když se budeme držet řeky, nemůžeme se ztratit“… To nás uklidnilo. A usnesli jsme se, že půjdeme raději po Polské straně rašeliníkem a po kotníky ve vodě, než se dál prodírat tou hradbou ostrého větvoví.

Každá zátočina skýtala vždy nové a nové obrazy...

Potom už se šlo krapet líp. Nastal jen drobný zádrhel, kdy jsme se obávali o jednoho člena výpravy (Vítka Chudobu, pozn. editor), který se ve snaze najít nám schůdnější cestu, příliš vzdálil od naší skupiny a my se ho nemohli dovolat… Náš průvodce, po vzoru Jeníčka z pohádky „O perníkové chaloupce“ hbitě vyšplhal na vzrostlý smrk tak vysoko, až se dech tajil, odhrnoval si větve z dohledu a navigoval zbloudilého zpět k nám.  Putovali jsme dál, střídavě po pravém i levém břehu Jizery…a před námi se otevírala opravdu pohádková zákoutí nedotčené přírody. Suchá torza starých stromů podrůstající novým životem, tiché zátoky meandrů, všudypřítomný bezkolenec a rašeliník…

Jeníček vyhlížející na stromě Mařenku...

Skrze krásné scenérie se prolínalo pouze tiché nervózní brumlání těch, kteří už touhle dobou měli být dávno někde jinde a ne se stále ještě brodit rašeliníkem.

Po dlouhém trmácení vpřed a někdy zase vzad (to když to vpřed nešlo projít), jsme konečně narazili na lesnickou cestu, která už nás pak bezpečně dovedla na cestu směrem k Jizerce. Do civilizace jsme dorazili až k večeru.

Zpět na 1. část "Reportáže ze setkání členů CCPS v Jizerských horách..."