CCPS o.s. - Česká společnost pěstitelu masožravých rostlin

Glacier není zrovna bohatý na masožravé rostliny, ale rozhodně tam byly nějaké druhy, které stály za vyhledání. A co je nejzajímavější, dozvěděl jsem se, že na blízkých lokalitách v Montaně byla zaznamenána Drosera linearis. Toto bylo opravdové překvapení, protože tento druh je normálně považován za omezený na oblast velkých jezer!

Věci vypadaly velmi napínavě!

Tento výlet vedl do Glacier National Park, který je v severozápadní části Montany, přímo proti hranici s Kanadou.

Glacier je velký park, větší než 4000km². Prohlášen místem světového dědictví v r. 1995, je to krásná země s výjimečnou hustotou divoké zvěře. Jeho ledovcová krajina má učebnicová údolí ve tvaru U a visutá údolí. Bohužel, těch více než 150 ledovců, které existovaly v 19. Století velmi ustoupilo kvůli globální změně klimatu. Když jsme tam byli, stále existovalo okolo 27, a byly to pouhé stány toho, čím byly, když byl park založen. I těchto pár zbývajících ledovců má dle předpovědí zmizet do roku 2030. To je opravdu smutné. Dopady na místní ekologii poté, co zmizí ledovce, jsou neznámé.

V oblasti se vyskytuje malá, ale zajímavá sada masožravých rostlin: pár bublinatek (Utricularia intermedia, U. macrorhiza, a U. minor), tučnice (Pinguicula macroceras), a rosnatka (Drosera rotundifolia). Měl jsem v plánu mít oči otevřené a dívat se po dalších druzích, které mohly být přehlédnuty, jako Utricularia gibba nebo Utricularia ochroleuca. Hory v této oblasti (ale ne Glacier sám) měly lokality s Drosera anglica a co je nejzajímavější, dozvěděl jsem se, že se v oblasti údajně vyskytovala Drosera linearis! Toto jistě zasluhovalo prozkoumat.

I když tento výlet byl zaměřen na sledování scenérie a divoké zvěře, masožravé rostliny poskytovaly další zájem!

Stanovisko: Některé lokality, které jsme navštívili, byly citlivé. Proto nepřiložím informace o jejich umístění. Za toto nezbytné opatření se omlouvám.

Rád bych ukončil můj úvod poděkováním několika lidem, kteří mi pomohli s výzkumem před tímto výletem. V abecedním pořadí podle příjmení, jsou to Peter Lesica (University of Montana), Maria Mantas (The Nature Conservancy), Scott Mincemoyer (Montana Natural Heritage Program), Lois Olsen (USDA Forest Service), Hawkeye Rondeau a Steve Shelly (USDA Forest Service).

Krásné sledování savců:

Hustota savců v Montaně, a obzvláště v Glacier, je obrovská. A nemluvím jen o maličkých hraboších a myších – mluvím o velkých savcích. Savcích, kteří jsou překvapivě blízko. Nejsem fotografem divoké zvěře, ale i tak jsem byl potěšen těmito obrázky jelena, ovce tlustorohé, losa, a sviště brýlového. Ten svišť brýlový je mimochodem největším druhem sviště v severní Americe.

Je vždycky vzrušující vidět černé medvědy ve volné přírodě (tady je blonďatý černý medvěd, kterého jsme Beth a já zaznamenali při kalifornském výletu za Utricularia minor), a v Glacier je jich velká populace. Ale já jsem se obával medvědů grizzly. Já vím, že mé obavy byly přehnané – riziko autonehody, dehydratace, pádu, atd. je mnohem větší. Nakonec, grizzlyové jsou velmi vzácní – v Glacier se vyskytuje pouze kolem 200 zvířat. Riziko útoku od černých medvědů je o hodně větší – v Glacier každý rok černý medvěd zaútočí zhruba na jednoho člověka. Ale na grizzlym je něco obzvlášť děsivého.

Můj strach nebyl úplně nepodstatný. Od roku 1967 bylo v Glacier zabito a snědeno grizzlym deset lidí, naposledy v r. 1998. Wikipedia má jejich seznam. Zatímco moje zprávy z výletu mají tendenci být neuctivé, z tohoto si nebudu dělat legraci. Když navštěvujete Glacier, musíte mít na paměti, že vy jste vetřelci v domovině velkolepých a nevypočitatelných zvířat. Útoky jsou tragické, ale nakonec jsou to lidé, kdo místo navštěvují – zvířata zde žijí.

McGee Meadow:

Přijeli jsme ke Glacier z jihozápadu, od Missouly. Přivezli jsme si spacáky a stan, ale byli jsme příliš zbabělí, než abychom začali tábořit hned, a měli jsme rezervaci v levném motelu poblíž vstupu do parku. Bohužel manažer hotelu omylem pronajal náš pokoj. Velmi se omlouval, a po 20 minutách telefonování z hotelu do hotelu, našel nám náhradní nocleh v chatce. Byl tak hodný, že zaplatil rozdíl v ceně hotelů! Ukázalo se, že v chatce není víc, než postel a topení, ale to bylo vše, co jsme potřebovali.

Následující ráno jsme vyrazili na náš první výlet, půldenní lezení ke krásnému ledovcovému jezeru Trout Lake. Bylo krásné a poklidné, ale moje uznání bylo mírněno ponurým věděním, že stojím na té samé skalnaté mělčině, kde v r. 1967 bylo pět lidí celý den sledováno grizzlym, který nakonec v noci zaútočil, a výsledek byl jeden zabitý člověk. Kromě toho náhodou legendárních rozměrů byla stejnou noc zabita grizzlym jiná žena, v kempu asi 20 mil odsud.

Beth a já jsme se rozhodli, že naše chatka se nám líbila tak, že jsme tam strávili tři noci. (Doopravdy jsme se pořád báli.) Třetí den jsme sledovali ptáky a potulovali se, a potom v poledne začali hledat masožravé rostliny. Navštívili jsme McGee Meadow (na obrázku výše) podél Camas Road, velkou ostřicovou louku, která byla zaplavena po kolena hlubokou ledovou vodou. Rozptýleny tu a tam v ostřici, většinou skryté, byly díry a potůčky. Když jsme do nich píchali holemi, nebyli jsme schopni dosáhnout dna. Jak si umíte představit, chůze zrádným ostřicovým polem byla vzrušující.

Utricularia minor:

Rostoucí v bahně rozkládající se ostřice (Carex sp.), našel jsem tuto pěknou bublinatku, Utricularia minor. Rostliny byly překvapivě robustní, a musel jsem se na ně pár minut pozorně dívat, abych se ujistil, že můžu vyloučit U. intermedia nebo U. ochroleuca.

Tady je další obrázek pro vaše potěšení.

Mimochodem to byla Beth, kdo se dozvěděl, že na McGee Meadow jsou masožravé rostliny a objevila to v jednom z našich průvodců po parku! Psalo se tam, že louky měly jak bublinatky, tak rosnatky (pravděpodobně D. rotundifolia), ale našli jsme jen Utricularia minor.

Turiony:

Jak jsme očekávali, rostliny Utricularia minor vytvářely zimní pupeny. Ale byli jsme překvapeni, když jsme je viděli produkovat tak dramaticky ploché listy. Toto není typické – obvykle jsou více nitkovité nebo jen lehce zploštělé. Ano, listy jsou často zploštělé v období před tvorbou zimních pupenů, ale obvykle ne po celé délce výhonku, jak vidíme zde.

Bylo by zajímavé sbírat jedince, abychom viděli, jestli se morfologie se zploštělými listy udrží v kultivačních pokusech, ale byli jsme na území národního parku a neměli povolení ke sběru.

Ta divná kulatá věc blízko středu fotografie je plodnice nějakého druhu houby.

Opravdu ploché!

Mimochodem, zatímco jsme prozkoumávali a fotili v tomto ostřicovém poli, řídili jsme se protokolem, kterým se vždy řídíme, kdykoliv sdílíme lokalitu s velkými predátory, jako jsou pumy nebo medvědi. Výzkum napovídá, že útoky pum na lidi se pravděpodobněji přihodí, když se lidé sklánějí, zabývají tkaničkami od bot, nebo vrtají v zemi. V takové chvíli lidé vypadají více jako čtyřnozí kopytníci, které pumy mnohem častěji považují za kořist.

Takže když jsem byl shrbený nad mým fotografickým vybavením, Beth stála plně vzpřímená a hlídala. Když se ona začala vrtat v zemi, hlídal jsem já. Vypadá to zřejmě absurdně, naše pohupování nahoru a dolů v opačné fázi, než je ten druhý, ale myslím si, že je to rozumné opatření.

Rosnatky:

Když jsme skončili s McGee Meadow, popojeli jsme kousek na severní konec jezera McDonald. Zjistil jsem, že v mokřadu v oblasti vznikly plovoucí koberce rašeliníku, takže jsem doufal, že to může poskytnout dobré místo pro masožravé rostliny. Na McGee Meadow jsme strávili více času, než jsem očekával, takže jsme měli jen málo času před západem slunce. Šli jsme k našemu cílovému mokřadu – malému jezírku – a prozkoumávali jeho obvod. Udržoval jsem si při hledání přehled o čase, protože jsem chtěl nechat dost času na cestu zpět k našemu autu před západem slunce. Neměl jsem žádný zájem být v lese po setmění.

Po několika časově náročných falešných startech jsme konečně našli rašeliníkový koberec. Byl velmi malý, jen trochu větší než okraj porostu přesahující ze břehu. Na něm jsme našli tyto velmi pěkné Drosera rotundifolia.

Barevné:

Rostliny byly velmi malé, ale velmi červené; zbarvení a dobře vyvinutá hibernakula ukazovala, že se rostliny připravovaly na zimu. Bohužel byl koberec rašeliníku tak malý a bylo to tam už dost poničené z předchozích návštěv, že jsme naši návštěvu udělali krátkou, abychom nepřispěli k degradaci lokality. Po několika fotografiích jsme koberec opustili a dívali se jinde po dalších rostlinách, ale nenašli jsme nic – ani bublinatku ve vodě.

S ničím, co by nás drželo, a strachem ze tmy nad námi, jsme chvátali zpět k našemu autu. Byl to náš poslední den v západní části Glacier, a já jsem litoval, že nemáme den navíc. Peter Lesica mi řekl o blízké výzkumné lokalitě s Utricularia intermedia, ale neměli jsme čas ji navštívit.

Vysoký kraj:

Další den jsme jeli po točité silnici nazvané Cesta vedoucí ke slunci, která nás zavedla do vysokého kraje v Glacier. Průvodce o Glacier fantazírují o scenérii, ale já jsem byl skeptický. Desetiletí, kdy jsem žil v Arizoně, mne vyčerpalo, takže abych si užil scenérii, musí to být opravdu něco, aby mě to ohromilo. Ale výhled v Glacier? Páni! Je úžasný a můj klid byl ten tam. Zastavovali jsme znovu a znovu, abychom zírali na obrovská ledovcová údolí, vrcholy a vodopády. Cítil jsem se jako dítě na mém prvním výletě do hor.

Silnice křížila kontinentální předěl v Logan Pass. I když je převýšení jen 2025m, byla to návětrná, alpínská oblast, a už tam spadlo i několik sněhových poprašků. Přes to, jak pozdní bylo období, některé rostliny stále kvetly. Rostlina na fotografii je (věřím) Castilleja rhexifolia.

Beth a já jsme dosáhli hlavní cesty ke Gunsight Lake. Toto měl být náš první opravdu dlouhý výstup v Glacier, kolem 20km, a měl nás zavést do velmi náročného terénu. Dále, když udržíme rychlé tempo a budeme pokračovat za Gunsight Lake do Gunsight Pass, dosáhli bychom stezky vedoucí z údolí. Podél této části cesty, jako zvláštní odměnu, bychom měli narazit na Pinguicula macroceras. (Díky Peteru Lesicovi za tuto výbornou lahůdku!)

Jediný háček byl v tom, že když budeme lelkovat, nebudeme mít čas dosáhnout tučnic a vrátit se k autu před setměním. Takže udržování dobrého tempa a nezastavování kvůli každému ptákovi nebo rostlině bylo něco, co jsme museli mít na paměti.

Když jsme si připravovali batohy na cestu, zjistili jsme s obavami, že kvůli nedávným střetnutím s grizzly medvědy byla část cesty zrádnější než obvykle a že některé kempy v oblasti byly zavřeny. Umíte si představit, že nám to trochu zvedlo krevní tlak.

Nad Gunsight Lake:

Příběhem naší cesty naší cesty mělo být dlouhé stoupání, tak jsme nelibě nesli to, že začínala prudkým klesáním k přechodu potoka. Věděli jsme, že budeme muset získat každý metr zpět dále po cestě. Po přechodu potoka se cesta narovnala a potom začala stoupat. Výstup byl milosrdně mírný, ale cesta byla velmi dlouhá. Nakonec se jezero Gunsight Lake po několika hodinách objevilo v dálce, nádherné ve své ledovcové kráse.

Asi ¼ míle předtím, než jsme dosáhli jezera, stezka procházela pasekou – místem pro přípravu jídla pro ty, kdo v oblasti kempují. Když jste v domovině medvědů grizzly, doporučuje se jíst jídla, která nejsou příliš aromatická, a připravovat si je daleko od tábořiště. Také byste se měli převléci z oblečení, ve kterém jste vařili vaše jídlo, a neměli byste si toto oblečení brát s sebou do stanu!

Zastavili jsme na dost dlouho, abychom rychle poobědvali naše neslané nemastné jídlo, a potom pokračovali za jezero. Stezka se zvedala vysoko nad dno údolí (jak můžete vidět výše). Brzy se stala úzkou jako nit, jak šplhala na skalnaté stěny údolí. Cestu nebylo třeba hledat -  na levé straně byla strmá stěna, napravo strmý sráz. Pořád jsem pečlivě sledoval stěnu, jestli neuvidím tučnici.

Zábrana na silnici:

A jak jsme pokračovali v našem výstupu, narazili jsme na stezce na tuto horskou kozu a její kůzle. Tato zvířata byla celkem spokojená s pobytem na stezce a probírání se křovinami. Naše nesmělé pokusy vyhnat zvířata ze stezky vedly pouze v jejich dlouhé, zlověstné pohledy, jako je vidět zde. Jednoduše se nechtěly hnout. Byli jsme vyvedeni z konceptu. Ani jeden z nás neuměl vyčíst náladu matky, a nevěděli jsme, jak by mohla zareagovat, když měla pod sebou mladé. Všimněte si, že má velmi dlouhé rohy, a já měl podezření, že ví, jak je použít.

Všiml jsem si několika turistů asi 30m za kozami, blokovaných v jejich pokusu sestoupit po stezce, stejně jako my byli blokováni v našem pokusu po ní vystoupit. Byli jsme všichni zmraženi na stezce.

Co jsme mohli dělat? Byli jsme méně než 1km od místa, kde jsem si myslel, že najdeme tučnice, ale byli jsme omezeni párem horských koz. Ubýval nám čas – byli jsme zrovna v polovině dne, v němž jsme se museli vrátit zpět k autu. Ale ty kozy se nechtěly hnout, takže po chvíli jsme se otočili, a zamířili zpět do údolí. To byla mimochodem 20km dlouhá cesta.

Mám nespočet předchozích zkušeností, kdy jsme téměř, ale ne úplně dosáhli lokality masožravých rostlin. Obvykle tyto výlety ve svých zprávách ani nezmiňuji. Ale tento incident stál za popis, jako určitě nejdivnější důvod, kvůli kterému jsem kdy neuspěl.

Plačící stěna:

Další den jsme za úsvitu sledovali ptáky v Logan’s Pass, abychom viděli bělokury běloocasé a pěnkavice, a lamentovali jsme, že nás osud oddělil od setkání s rosomákem o slabých 15 minut. Zbytek dne byla povětšinou auto tour, abychom viděli zajímavá místa podél Cesty vedoucí ke slunci.

Poblíž Logan’s Pass je pozoruhodná silnice zaříznutá do černé skály. Jmenuje se Plačící stěna, protože na jaře a v létě teče povrchová voda přes skálu a na silnici, a smáčí auta. Jsem si jistý, že je to krásné, ale je to umělý výsledek ražení silnice.

Hawkeye Rondeau mi řekl, že na Plačící stěně se vyskytují tučnice, pravděpodobně kolonizovaly stěnu nad silnicí z kolonií lehce výše po stěně. Protože byl pozdní podzim, hladina vody byla nízká, a zaútočilo na nás jen pár kapek, když jsme míjeli stěnu. Viděl jsem několik růžic rostlin, které vypadaly slibně, takže kousek dál po cestě do Logan’s Pass jsme našli místo k zaparkování, a došli zpět ke stěně.

Toto byla pravděpodobně nejnebezpečnější věc, kterou jsme na výletě podnikli, ne kvůli hrozbě od medvědů, ale hlavně kvůli provozu. Stěna je přímo proti silnici, s velmi malým bezpečným prostorem. Beth a já jsme znovu pracovali v systému kámoš, kdy jeden z nás hledal rostliny, zatímco ten druhý hlídal kvůli nebezpečí.

Obydlí na útesu:

Jistě, přimknuté k strmé skále, tam byly tučnice! Byly daleko z dosahu, tak jsme je museli zkoumat našimi dalekohledy. Toto je fotografie pořízená teleobjektivem, hledícím kolmo nahoru.

Rostliny vypadaly mrtvé, ale byl jsem schopen rozeznat, že byly pouze v dormanci. Květní stonky na rostlinách ukazují, že přestože jejich životní styl je nebezpečný, vyplatí se jim!

Nebyl jsem schopen určit, o jaký druh skály se jedná. Můžete mě někdo obohatit něčím autoritativnějším, než je pouhé hádání?

Page citations: Personal observations.

Revised: January 2008

T: Pavla Vacková