CCPS o.s. - Česká společnost pěstitelu masožravých rostlin

Ochlupené víčko:

V tomto detailním pohledu na víčko špirlice vidíte, že laloky zcela těsně nepřekrývají přední část láčky. Některé z láček mají daleko více přehrnuté listy, ale ty byly většinou na láčkách, které byly k sobě velice těsně namačkány. Ve chvíli, kdy měly rostliny prostor pro růst, laloky se rozprostíraly.

Argumenty, že v tomto případě nejde o opravdové Sarracenia purpurea var. montana neobstojí, protože jsme se pohybovali přímo v centru výskytu těchto rostlin a byli jsme dostatečně daleko od obyčejných nížinných forem.

Dalším znakem, který by měl údajně pomoci s identifikací Sarracenia purpurea var. montana je to, že jsou chlupy na víčku jsou relativně krátké. Připouštím, že by to mohl být právě tento případ. Tyto chlupy se zdají být kratší, než dlouhé chlupy, které jsou daleko běžněji viditelné u Sarracenia purpurea subsp. venosa. Nenašel jsem si však čas na to, abych udělal statisticky prokazatelná měření.

Tady je další záběr na shluk těchto rostlin.

Čas ubíhal a my jsme se rozhodli, že nastala doba, abychom se přesunuli. Opatrně jsme vrátili pochůzí desky na místo, kde jsme si je vypůjčili, v autě jsme doplnili tekutiny a vyrazili na západ na lokalitu Sarracenia oreophila, kterou jsem navštívil před několika lety. Neměl jsem ponětí, co bych od této návštěvy měl očekávat; vzhledem k tomu, že sezóna byla na počátku a já předpokládal, že všechny rostliny budou mít stále ještě pouze chumly poněkud nudných fylódií (= zimních listů).

Příjezd:

Tuto lokalitu jsme našli celkem snadno a bezstarostně jsme prošli kolem všech těch cedulí "Zákaz vstupu! Nevstupujte bez povolení!". (Jen tak na okraj, získali jsme povolení k návštěvě od správce tohoto území.) Lokalita byla zcela jistě před několika měsíci vypálena, vzhledem k tomu, že veškerý nízký podrost byl pryč a pár zbylých křovisek bylo u své báze ohořelých. Byl jsem velmi potěšen, že rostliny byly v daleko vyšším stupni vývoje, než jsem původně předpokládal; láčky byly na většině rostlin téměř otevřené a poupata byla krátce před otevřením. Tady je další snímek.

Mimochodem, cesta z předchozí na tuto lokalitu se stala zajímavější příchodem mohutné bouře. Místy jsme museli zpomalit na rychlost kolem 10 mil za hodinu; stěrače zuřivě plácaly sem a tam a silný déšť snižoval viditelnost téměř k nule. Na rozdíl od Mandy já skutečně bouřky miluji a ve skutečnosti jsem halekal ve chvíli, kdy jsme se dostali do oblasti silné bouře. Více než hodinu se po nebi honily hromy a blesky. Tohle prostě miluji!

Příhodně pro nás déšť ustal právě ve chvíli, kdy jsme dorazili na lokalitu Sarracenia oreophila. Museli jsme se potýkat pouze s jemným mrholením, když jsme zkoumali okolí a samozřejmě půda byla zcela nasáklá vodou; bylo ale jasné, že tato oblast je na podobné příděly deště jednoznačně zvyklá!

Počínající květenství:

Podívejte se na všechny tyto vyvíjející se květy! Když jsem zde byl naposledy, nebyly zde květy téměř žádné až na pár ubohých důkazů, které nasvědčovaly tomu, že někdo z návštěvníků je odstřihnul nůžkami.Zajímalo by mne, zda požár může stimulovat kvetení u těchto rostlin? Ale můj vnitřní pocit mi říká, že zárodky květů byly pravděpodobně zformovány již před požárem, časně zjara. Také by mne zajímalo, zda špirlice pravidelně přerušují tvorbu poupat, pokud nejsou podmínky příznivé?

Bonusem nedávného požáru bylo to, že byly zničeny všechny staré a uschlé láčky.

Tady je další pohled na tyto rostliny z trošku jiného a výhodnějšího úhlu.

Tvorba zbarvení:

Některé z rostlin již vytvářely zabarvení svých láček. Menší rostliny vpravo na snímku měly již načervenalou žilnatinu.

Pohádkový kruh!

Tak toto je opravdu paráda – prstencový růst špirlic. Kdyby to byly houby, mohli byste tento jev nazývat „pohádkovým kruhem“. Zajímalo by mne, zda tento kruh, vytvořený špirlicemi, vznikl díky požáru? Možná byl oheň, přiživován všemi těmi mrtvými láčkami, dostatečně horký na to, aby zničil oddenky ve středu tohoto shluku rostlin, zatímco oddenky na okraji přežily? Ovšem i tak byste očekávali, že by alespoň pár láček uprostřed kruhu přežilo.

Nebo je to možná přistávací plocha pro UFO.

Odkryté skály (kameny):

Tady můžete vidět, že je lokalita ve skutečnosti na mírném svahu, na kterém se k povrchu tlačí podzemní voda. Je velmi zajímavé sledovat, jak rychle se vlhkost a půdní podmínky na průsaku mění. Některé části mají běžně vypadající půdní strukturu, ale hned sousední mohou být posety velkými a odkrytými kusy křemene. Následovat mohou velké louže nebo vrstvy rašeliníku. Vidíte tu velkou pokrývku rašeliníku, hnědou a zelenou, kolem láček uprostřed dole?

Je zajímavé srovnat tuto fotografii s jinou, kterou jsem pořídil téměř na stejném místě na své předchozí cestě. Kameny na této fotografii jsou ty stejné, jako u horního shluku rostlin na fotografii výše.

Červené rosnatky:

Wow. Tyto intenzivně červené rosnatky, rostoucí mezi lišejníky, mechy a na křemeni, jsou prostě nádherné. Na své předchozí cestě jsem našel rosnatky, které jsem identifikoval jako Drosera intermedia při pohledu na jejich palisty. Palisty na těchto rostlinách naznačují, že to byly Drosera capillaris. Zajímavé...takže se zde vyskytují oba druhy. Také je zajímavé, že na každé ze svých cest jsem byl schopen najít pouze jeden z těchto druhů. Přál bych si, abych měl druhový voucher nebo herbářový list z každé cesty, abych mohl pozorování porovnat, ale samozřejmě jsem na žádné ze svých cest rostliny nesbíral. Ale to je jedno – rostliny jsou stále zde a jsou chráněné.

Červená!

Tady je ještě bližší pohled na tyto roztomilé rostliny. Doufám, že tyto detaily uspokojí takové famózní celebrity rosnatkového světa, jakými jsou třeba Fernando R. a Robert G., kteří si vždy stěžují, že rosnatkám není věnována dostatečná pozornost.

OK, Robert si nestěžuje. Hádám, že se mi tím podařilo trošku zkrátit seznam stěžovatelů, že?

Mimochodem, nádavkem k těmto rosnatkám, jsem také našel Utricularia subulata. Samozřejmě, že neslyšíte ty nářky ze strany bublinatkářů, že? Myslím, že ty jsou vždy vytvářeny pouze jejich tvrdým jádrem.

Mokrý den:

Během mého fotografování jsme párkrát zažili přeháňky a mrholení z roztrhané bouřky. Doprovázely je pořádné kapky, které dopadaly jak na listy a moje fotografické vybavení, tak i na pozadí mých kalhot! Tady je další snímek mokrého listoví. Ovšem nemám žádnou fotografii mého mokrého zadku.

Poštěstilo se nám být poblíž jediné zbylé lokalitě Sarracenia oreophila v Georgii. Takže jsme s Mandy posbírali naše vybavení a plahočili jsme se zpátky k autu. Pokud by další lokalita byla tak dobrá, jako byla tato, měli bychom skvělé podmínky pro fotografování.

Sarracenia oreophila:

Tak tady jsou! Bohužel lokalita v Georgii nebyla tak velká a také by potřebovala pořádně vypálit. Špirlice se povětšinou ztrácely ve zbytcích staré trávy z minulé sezóny. Přesto se podle zbytků uschlých láček dalo odhadnout, že zde špirlice dosahují pěkné velikosti. Tady je další snímek vyrážejících láček.

Tyto rostliny rostou přímo na břehu velké vodní nádrže. Jeden by rád věděl, jaká zde panovala situace předtím, než zde byla postavena přehradní hráz. Je tento pozůstatek zbytkem daleko většího komplexu lokalit? Byla tato jediná lokalita v Georgii pouze jednou z mnoha? Přátelé, nenávidím přehrady.

Vzhledem k tomu, že se na této lokalitě nepřihodilo již nic zvláštního (mimo průzkumu, kdy jsme stejně nenašli žádné další masožravé druhy), rozhodli jsme se pohnout se dál.

(Díky Malcolmu H., který mi povolil navštívit tuto lokalitu.)

Pro tento den bylo hledání rostlin u konce, Mandy a já jsme zamířili do Greenville v Jižní Karolíně, kde jsme strávili noc v domě přátel. Vzhledem k tomu, že toto byla první návštěva Mandy v této části USA, zůstávali  naše oči otevřené po celé trase, abychom neminuli možnost ochutnat místní kuchyni a byli jsme odměněni skvělou restaurací v „domácím stylu“, kde podávali skvělé grilované vepřové. Mé doporučení: když jste v severní části Georgie, navštivte Oinkers! Běžte tam s prázdným žaludkem a nechejte si místo na moučník!

Další Trillium:

Mandy a já jsme strávili poklidnou noc v Greenville u kamarádky (Kristen A.) a jejího skvělého psa. Usnuli jsme za zvuků extrémně vytrvalých nočních lelků na zahradě za domem. Časně ráno druhého dne jsme vyrazili k naší první lokalitě „du jour“ – jezerní populaci Sarracenia jonesii v Jižní Karolíně. Nikdy jsem tuto lokalitu předtím nenavštívil a měl jsem pouze velmi kusé informace, jak se tam dostat.

Společně s Mandy jsme zaparkovali náš vůz a začali jsme se plahočit sem a tam podél stezek táhnoucích se lesem. Dorazili jsme k malému jezeru. Ti, kdo znají tyto lokality a rádi by věděli, kterou lokalitu Sarracenia jonesii jsme hledali, mohou vydedukovat náš cíl podle toho, když jim řeknu, že poblíž této jezerní lokality je vodopád s další populací rostlin. Neměli jsme však čas na to, abychom hledali rostliny u vodopádu – snad příště, když se mi podaří získat detailnější informace, protože bych nerad příliš pošlapal citlivou mokřadní vegetaci.

Jak jsme tak čárovali sem a tam, vlevo a vpravo, po zatáčejících a rozdělujících se stezkách, viděli jsme další pěkné luční rostliny, jako třeba tyto roztomilé Trillium catesbaei.

Malý rybník:

Po dobrých i špatných výběrech směru jsme se ocitli u tohoto malého rybníka. OK, určitě byl roztomilý. Ale byl to skutečně rybník, který jsme hledali? Odtoková strana napovídala, že jde o další z umělých rybníků; ale alespoň na jednom místě byla pěkná průsaková lokalita. Vyšplhal jsem až k vodnímu okraji a hledal masožravky. Nic, ačkoliv tu a tam bylo vidět vyrážející rašeliník. Následovali jsme nevyhnutelně při svém navigování stezku obepínající rybník a tu a tam jsme s ní sešli a hledali rostliny. Zatímco masožravky jsme žádné nenašli, byli jsme pěkně podřeni a poškrábáni některými agresivními a rozvětvenými nemasožravými rostlinami.

Byl jsem stále celkem optimistický, že jsme se ocitli na správném místě, protože jsem v jednu chvíli zahlédl vzdálenou část pobřežní čáry, kde bylo vidět množství monitorovacích značek a vlaječek. Hádal jsem, že tyto vlaječky zde byly umístěny kvůli něčemu vzácnému, och, možná kvůli něčemu takovému, jako jsou federálně ohrožené špirlice!

Bublinatky!

Tento objev byl rozhodně dobře přijat. Tato vláknitá masa je Utricularia gibba. Pěkný soubor rostlin, některé z nich s překvapivě velkými měchýřky. Omlouvám se za rozmazané části snímku. Jsou to kousky hmoty, které proplouvaly kolem na vodní hladině během pětivteřinové expoziční doby.

A poblíž Utricularia gibba byly nějaké další masožravé rostliny...

Sarracenia jonesii

Jejda! Špirlice! Jaká radost vidět tyto rostliny! Tyto rostliny byly stále na počátku růstové sezóny, takže láčky ještě neměly ten správný tvar. Jediným důvodem k tomu, že se zde vyskytovaly nějaké dospělé láčky bylo to, že to byly láčky z minulé sezóny. Bylo zde velké množství rostlin, ale většina z nich bohužel vypadala bohužel poněkud ošuntěle (přiměřeně době naší návštěvy). Tady je další pohled ukazující překvapivě dobrou a početnou tvorbu květů.

Byla zde také spousta semenáčů – Vsadím se, že pokud by někdo otevřel stavidlo a vypustil tento rybník, stala by se celá jeho plocha opět famózní a slavnou lokalitou špirlic. Nebo jen tak fantazíruju… (Předpokládám, že realita je ve skutečnosti daleko složitější.)

Zpráva z cesty: Hory Severní a Jižní Karolíny a Georgie, 2005 (1. část)

Revised: January 2007
©Barry Rice, 2005

T: Radek Kastner