CCPS o.s. - Česká společnost pěstitelu masožravých rostlin

O: Na počátku roku 2005 jsem navštívil několik horských mokřadů v Apalačském pohoří. Některé z nich patřily soukromým majitelům, ale podařilo se mi získat povolení k jejich návštěvě od pracovníků ochrany přírody, kteří lokality spravují. Pár dalších lokalit mého itineráře se nacházelo na veřejných pozemcích a bylo přístupno volně po pěšinách – ale pokud jsem chtěl být úspěšný, vyžadovalo to určité pátrání, abych je vůbec nalezl.

Tato část USA obsahuje většinu loklait Sarracenia purpurea var. montana, takže tento taxon byl pro mne hlavní položkou zájmu. V mém itineráři však byly také Sarracenia oreophila a Sarracenia jonesii!

Cesta:

V dubnu 2005 mne pracovní záležitosti přivedly na daleký západ Severní Karolíny. Strávil jsem zde několik dodatečných dní návštěvami lokalit špirlic v Apalačském pohoří. Můj itinerář obsahoval dvě lokality Sarracenia oreophila, 4 lokality Sarracenia jonesii a 4 lokality Sarracenia purpurea var. montana. Lokality obsahovaly soubor veřejně přístupných a soukromě vlastněných mokřadů; pár z těchto lokalit jsem navštívil už dříve (popsáno v předešlé reportáži z cesty), (this previous field trip report) ale většinou mělo jít o nové lokality. Byl jsem velmi vzrušen! Obzvláště jsem se těšil na to, že uvidím Sarracenia purpurea, protože jsem tento taxon předtím v přírodě viděl jen jednou v Georgii.

Vzhledem k tomu, že v horách řádilo jaro, narazil jsem se na ohromné množství lučních květin. Většina z nich byla pro mne nová, protože Apalačské pohoří moc neznám. Očekávejte tedy, že některé z nich uvidíte v mé reportáži přesto, že nejsou masožravé!

Horské špirlice jsou extrémně ohrožené, protože se vyskytují pouze na malých plochách a postupně dochází ke zhoršování hydrologické situace na jejich mokřadech. Také vzhledem k tomu, že vykrádání lokalit je běžné a vyvíjí neúměrný tlak na tyto populace, omlouvám se, ale nebudu odkrývat žádné detailní informace o lokalitách, které jsem navštívil. Neptejte se. Pokud si myslíte, že jste rozpoznali lokality podle mého popisu, můžete mi poslat své tipy, ale očekávejte, že mé odpovědi budou poněkud mlhavé! 

Utricularia striata:

Moje cesta začala zajímavým, třídenním meetingem v lesnatém resortu na západě Severní Karolíny. V tomto místě jsem již jednou byl a když jsem putoval po březích jezera na mé předchozí cestě, objevil jsem Utricularia striata,

Utricularia striata má dva druhy prýtů. Jedny jsou olistěné, další mají měchýřky. Tento snímek ukazuje několik olistěných prýtů. Ano, je zde také mnoho měchýřků, ale většina prýtů sestává z kapraďovitého listoví. Tady je další snímek této rostliny a olistěných prýtů.

Hmmm. Všimli jste si, že na špičce prýtu je malá kudrlinka? Je to také viditelné na herbářových položkách a já zjistil, že je to užitečný morfologický znak; například je to dobrý podpůrný znak pro odlišení U. geminiscapa od U. macrorhiza. endemický druh USA. Na této další cestě jsem si sebou vzal mé malé fotografické akvárium a jeden večer strávil několik hodin fotografováním bublinatek.

Utricularia striata:

Pro srovnání s předchozími snímky tento dokumentuje prýt s měchýřky. Všimněte si, jak odlišně vypadají? Tady je jiný snímek prýtů s měchýřky.

Vzhledem k tomu, že bylo časné jaro, rostliny v tomto ledovém jezeře rostly extrémně pomalu. Mohly být také ještě klidně v dormanci. To je očividně i důvod, proč jsou rostliny pokryty takovým množstvím řas. Udělal jsem si v hlavě poznámku o místě, abych mohl udělat více snímků tohoto druhu později v sezóně, někdy, až budou rostliny vypadat „čistěji“.

Mimochodem, resort, ve kterém jsem zůstával, měl zajímavou výhodu – původní populaci Sarracenia jonesii! I když díky tomu, že to bylo tak časně na počátku růstové sezóny, rostliny byly také stále ještě v dormanci. Za další, mokřad byl po nedávném požáru, takže rostliny byly redukovány na pahýlovité, zuhelnatělé vyvýšeniny - živé, samozřejmě, ale rozhodně nestojící za fotografování. Vsadím se, že vypadají skvěle právě teď, když píšu tuto reportáž (uprostřed srpna). Pokud chcete vědět, jak vypadají v plném růstu, můžete se podívat na prvních pár fotografií z předchozí cesty.

Lesní turistika:

Uprostřed našeho vícedenního meetingu nás náš doprovod vzal na půldenní výlet na vlhké, botanicky velmi bohaté horské úbočí. Jarní luční květiny byly fantastické!

Toto je Arisaema triphyllum, obecným jménem „a jack-in-the-pulpit, bog onion nebo, brown dragon“. Jakoby trychtýřovitý květ vypadá podezřele masožravě a každé jaro dostávám množství emailů od lidí, kteří si myslí, že nalezli masožravou rostlinu, ze které se nakonec vyklube tato rostlina. Ale i tak je to precizní výtvor, nemyslíte?

Je také zajímavá svými semeníky.

Kořenoví parazité:

Tato skupina, se vzhledem šišek jehličnanů, je vlastně květenstvím Conopholis americana. Mohou vypadat jako by byly houbového původu, ale ve skutečnosti jsou vytvářeny rostlinou, která většinu svého života stráví pod zemí, jako parazit na kořenech stromů. Podivné, že? Tyto se právě objevily z měkkého substrátu...kdybychom jim dali pár dní, zpoza těchto šupin by se objevily květy: potom by vypadaly takto.

Lidé dali této zajímavé rostlině nešťastný název "rakovinový kořen." Nepříjemné, ano, ale pořád to není tak špatné (podle mého názoru), jako jméno rostliny "shnilý prst", nebo můj vítěz v soutěži o nejškaredší rostlinný název "zprzněné koště" (což je navíc nepřesné!).

Trillium!

Jak byste mohli předpokládat u většiny vlhkých lesů, jsou zde běžné druhy rodu Trillium. Toto je Trillium cuneatum, roztomilá malá rostlina s úhledným listovým vzorem. Tady je fotografie ukazující celou rostlinu. Fakt, že tyto rostliny jsou nestoudně pokryty pylem z jiných rostlin, by mělo náboženské extremisty děsit a přivádět k zuřivosti.

Udělala jsem množství fotografií v této botanicky bohaté oblasti, takže musíte strpět pár těchto snímků předtím, než se dostaneme k obrázkům masožravých rostlin. Například...
Trillium cernuum rostoucí na skalní stěně.
Polygonatum biflorum, zvané též Šalamounova pečeť.

Divoký zázvor:

No není tento květ zajímavý? Je to Asarum canadense, rostlině patřící mezi Aristolochiaceae – to je čeleď, která obsahuje také druhy proslulého rodu Aristolochia.  Tato fotografie je extrémně detailním záběrem; květy rostliny Asarum jsou ve skutečnosti velmi malé, jak byste mohli odvodit podle toho, jak velké jsou na této fotografii jemná vlákna mechu. Na snímku vidíte, jak vypadá celá rostlina.

Okázalé orchideje!

Tato pěkná orchidej se jmenuje Galearis spectabilis, i když může být někomu více známa pod starším, a podle mých zdrojů, nyní již nesprávným názvem Orchis spectabilis. Komickou záležitostí u této rostliny je, že jsem ve všech referencích, kde jsem hledal informace, našel, že květ má horní okvětní plátek růžový, zatímco spodní jsou bílé, tak jak je tomu na tomto snímku. Já jsem ovšem našel i rostlinu s květy celorůžovými. Rád bych k tomu slyšel informace od nějakého odborníka – jsou celorůžové květy jen pouze staré? Nebo prostě existují i celorůžoví jedinci? Nebo květ zrůžoví po opylování jako signál opylovačům, že by měli opylovat někde jinde? Všiml jsem si také, že pár květů na horním snímku má také něco růžové barvy i na svých spodních okvětních lístcích...

Asplenium rhizophyllum (sleziník):

Naše tůra končila poblíž tohoto shluku rostlin, zajímavých potvor s obecným názvem "walking fern" (kráčející kapradina), díky svému podivnému chování při samoreprodukci všude tam, kde se prodloužená špička listu dotkne dostatečně vlhkého a vyhovujícího povrchu substrátu. Takovouto novou rostlinu můžete vidět vpravo nahoře, stále připevněnou ke špičce dlouhého listu. Zajímavé, že?

(Tady je další pohled na rostliny)

OK, tímto chumplem nemasožravých rostlin na fotografii jsme s nimi pro tuto chvíli skončili. Následně jsem už zamířil se svou přítelkyní/botaničkou (Mandy T.) za rostlinami Sarracenia purpurea subsp. venosa var. montana.

Pěkné láčky:

První lokalitu jsme nalezli docela snadno; potok vinoucí se roklemi Severní Karolíny se vléval do širokého údolí a rozprostřel se do rozsáhlého průsaku. Rašeliník (Sphagnum) vytvářel velké plochy a mezi travinami a křovinami se dařilo Sarracenia purpurea. Prozkoumali jsme s Mandy celou lokalitu. Zatímco pohyb po samotném rašeliništi byl celkem snadný (i když tu a tam jsme narazili na hluboké bahnité díry), snažili jsme se pohybovat po jeho okraji, abychom rašeliniště nezničili, hlavně potom jemný koberec tvořený rostlinami na měkkém substrátu. To znamenalo, že jsme si museli razit cestu množstvím rododendronů, a že jich tam bylo mnoho.

Už jste se někdy snažili razit si cestu skrze hustý porost rododendronů? Je to skutečně výjimečný zážitek, zvláště pokud jste již poněkud unaveni. Větve rostlin se proplétají a vytvářejí tak do sebe zapadající síť a větvičky vás neustále šťouchají do obličeje a do těla ze všech stran. Moje stará kožená bunda – asi v potřebě se trošku zvlhčit – ronila slzy díky mnoha tržným a řezným ranám, které jí tyto útoky způsobily.

Byl jasný, slunečný den, takže tato a pár dalších fotografií z této lokality jsou poněkud kontrastní. Bohužel.

Bližší pohled:

Lehká mračna plula nad hlavou, takže zjemnila světlo a dovolila mi vyfotografovat tento pěkný snímek úhledných rostlin!

Tato lokalita byla očividně aktivně spravována. Mnoho z dřevnatých křovisek bylo vysekáno, aby se špirlicím dostalo více světla. Lidé, kteří se starají o tuto lokalitu zde, pro nás velmi vhodně, zanechali velkou hromadu dřevěných prken, zřejmě proto, aby vytvořili improvizované chodníky přes rašeliniště a neponičili chůzí rašeliníkový koberec. Mandy a já jsme je použili, kdykoliv to bylo příhodné.

Tady je další pohled na některé rostliny, i když v poněkud více kontrastním nasvícení.

Rád bych se dozvěděl více o dlouhověkosti této lokality a také proč muselo být manuálně odstraněno tolik lesní vegetace. Je dobře známo, že tato horská rašeliniště jsou výrazně ohrožena změnami ve vodním režimu, které jsou způsobeny lidskými zásahy. Některé z nich vysychají. Ty které nevysychají obsahují mnohdy zvýšený podíl živin díky zemědělství. Zvýšené množství živin zásobuje nemasožravé rostliny, zatímco rašeliník to zabíjí. Rašeliniště se tak mění a stává se z něj lesnatý, prázdný prostor bez masožravek. Jak bude asi tato lokalita vypadat za 20 let? Budou zde ještě vůbec nějaké špirlice?

Rozšířená víčka:

Předtím jsem viděl Sarracenia purpurea var. montana pouze jedinkrát a to na výpravě do Georgie, kterou pořádal Ron Determann z botanické zahrady v Atlantě (viz Rice, 2003b). Zaujalo mne, že víčka láček nebyla těsně uzavřena. Údajně (dle originálního článku, který tento taxon popisuje) je jedním ze znaků, které charakterizují právě Sarracenia purpurea var. montana to, že laloky víčka láčky se stáčejí a téměř se vepředu dotýkají asi tak, jako by si rostlina chtěla chránit obsah láček. Těšil jsem se na to, že uvidím na této cestě více horských Sarracenia purpurea, abych sám zjistil, jak vypadají.

Zajímavé bylo, že tyto rostliny neměly těsně stočené laloky víček.

Tuto fotografii jsem udělal za plného slunečního svitu, ale Mandy byla dostatečně milá, aby mi podržela můj velký fotografický difuzér1 a tak jsem mohl dosáhnout zjemnění světla.

1Představte si krychli sestrojenou z trubek z PVC a na nich připevněný sprchový závěs, částečně propouštějící světlo, který je na konstrukci připevněn.

Zpráva z cesty: Hory Severní a Jižní Karolíny a Georgie, 2005 (2. část)

Zpráva z cesty: Hory Severní a Jižní Karolíny a Georgie, 2005 (3. část)

Zpráva z cesty: Hory Severní a Jižní Karolíny a Georgie, 2005 (4. část)

Revised: January 2007
©Barry Rice, 2005

T: Radek Kastner