CCPS o.s. - Česká společnost pěstitelu masožravých rostlin

Barry Rice

Dorazili jsme a rozptýlili jsme se po okolí. Já se pustil do hledání GPS souřadnic, které jsem získal od jiného průzkumníka, ale zjistil jsem, že jde pouze o přibližný střed vyschlého jezerního dna. Zatím ostatní následovali vlastní instinkt a pátrali po vhodném prostředí, GPS souřadnice byly proklety. Byla to dobrá strategie – časem jsem se k nim znovu připojil, protože opětovně nalezli populaci červených Drosera filiformis!

Společně s Drosera filiformis rostly i Drosera capillaris, vypadající celkem normálně a ne jako ty „dlouholisté“ rostliny z Floridy, které matou možnost jednoduchého zařazení.

Písek:

Rostliny rostly v téměř čistém písku. Bohužel nemohu říct, jak hluboký byl, vzhledem k tomu, že jsem se v něm nesnažil kopat. Ale vzhledem k tomu, že jsem neviděl nic jiného než písek, předpokládám, že byl pěkně hluboký. Většina písku byla hnědě, žlutě nebo červeně flekatá od taninu (kyseliny tříslové) obsaženém v občas prosakující vodě.

Tyto rostliny nebyly tak daleko ve svém růstu, jako tomu bylo u rostlin na první lokalitě. Mrtvé listy, ušpiněné v písku ve stočených vzorech, působily skoro psychedelicky!

Tady je širší pohled na stejné rostliny. U tohoto snímku by mě překvapilo, pokud by se vám podařilo nalézt stopy Drosera capillaris, téměř kompletně ponořenou v mokrém písku – pouze několik červených skvrn naznačuje povrch pasti nad pískem!

Rozdíly?

Bob, Brian a Jim mysleli, že tyto rostliny vypadají odlišně od těch na první lokalitě. Já si nejsem jist, viděl jsem to, o čem hovořili, ale pouze jsem strávil mnoho času sledováním malého vzorku těchto rostlin přes hledáček mého fotoaparátu.

Wow, tyto rostliny skutečně červené! Nemyslím si, že jsem předtím viděl Drosera filiformis, které by vypadaly jako tyto!

Populace byla rozprostřena podél okraje jezerního dna, tam kde končil travní koberec a začínal čistý písek. Vzhledem k tomu, že bylo jezero vyschlé, bylo obtížné zjistit, jaká zde bývá typická vodní hladina. Rostliny rostly ve velmi vlhkých podmínkách, s množstvím vody pomalu protékající pískem. Vykračoval jsem si kolem celé populace a značil její rozsah pomocí GPS – ukázalo to délku téměř 275 metrů.

Staré květní stvoly:

Jsou tyto rostliny původní? Myslím, že ano. Nadšenci jsou většinou líní a vysazují nepůvodní rostliny přímo podél cest – podobně jako lidé, kteří vyhazují staré ledničky a televize. Podle všeho je to proto, že chtějí mít příhodnou lokaci, aby mohli sledovat dopady svého „experimentu". Tito „plantážníci“ také obvykle vysazují více než jeden rostlinný druh. Ovšem my jsme neviděli nic zřetelně nepůvodního - žádná Dionaea, Drosera capensis, Drosera binata nebo Utricularia sandersonii.

Na svém seznamu jsem měl další tři lokality Drosera filiformis, ale rozhodl jsem se udělat jej poněkud variabilním. Doslechl jsem se o blízko ležícím jezeru s výskytem Utricularia floridana a tak Brian a já jsme zamířili právě tam. Zatímco Bob a Jim – kteří předešlou noc spali jen něco kolem dvou hodin – zamířili zpět do Tallahassee.

Po krátké jízdě jsme s Brianem mohli brousit po pustém břehu jezera s výskytem Utricularia floridana. Mám podezření, že toto jezero bylo nedávno ošetřeno nějakým vodním herbicidem (jako je Sonar) – velmi málo nebo téměř nic nezůstalo ve vodě na živu, takže jsme jen asi přibližně 45 minut strávili průzkumem izolovaných oblastí vegetace a kaluží. Brian zaznamenal fragment skla levandulové barvy a popsal fotooxidaci starožitných skleněných úlomků – další to jeho koníček.

S několika zbývajícími hodinami denního světla jsme zamířili vstříc Crestview. Hledali jsme Pinguicula primuliflora.

Heureka!

Ubohé malé Pinguicula primuliflora vypadaly, že jsou v opravdových problémech – téměř všechny lokality této rostliny byly zničeny. Většina z těch, které zůstaly, jsou na vojenské letecké základně Eglin. Nádherné lokality v Crestview se staly restauracemi, ale dozvěděl jsem se o lokalitě, která je snadno dostupná. Když jsem se poté podíval na mapu zjistil jsem, že jsme se potulovali po letecké základně...ale jen tak tak...

Byl to úplný sen této lokality dosáhnout. Samozřejmě že jsme kroužili kolem některých nepůvodních rostlin (Ligustrum sinense), zabírajících většinu proudu, ale brzy jsme nalezly tyhle obdivuhodné rostliny rostoucí v mechových polštářích a podél vodního břehu.

Rostliny rostly ve velmi písčitém substrátu v proudu a velmi často vytvářely velmi velké kolonie!

Úplně mě mrazilo, bylo to poprvé, co jsem mohl tuto rostlinu vidět ve volné přírodě!

Květy:

Všechny květy si byly velmi podobné a vzhledem k tomu, že je tento druh velmi dobře znám svým klonovým rozmnožováním, je možné, že na této lokalitě byla velmi malá genetická různorodost v rámci této populace.

Rostliny kvetly nezávisle na tom, zda se vyskytovaly v pomalu nebo rychle tekoucí vodě.

Pohled zblízka:

No nejsou krásné? Pokud chcete poněkud širší pohled, jeden pro vás mám.

Potěšení ze spatření těchto rostlin bylo poněkud zmírněno, když jsem nalezl prázdné místo uprostřed spadaného listí hned vedle vodního toku. Zřejmě sem někdo přijel a posbíral tyto rostliny, dal je přímo do nádob pro prodej. Dávejte si pozor, pokud se dozvíte o někom, kdo na Floridě prodává Pinguicula primuliflora! Tyto rostliny mohou být ukradeny z přírody!

Ploché listy:

Rostliny v relativně hluboké vodě (více než 3-4 cm) se přizpůsobily plovoucímu prostředí plochými listovými okraji. Tyto „plovoucí“ listy byly mnohem větší než listy pozemních jedinců. Změřil jsem nejdelší list takovéto rostliny a ten měl na délku kolem 11 cm od báze listu k jeho špičce.

Několik dalších příkladů rostlin s plochými listy obsahují tyto snímky rostlin z téměř stojaté vody a těchto vznášejících se v rychlejším proudu.

Bylo velmi snadné nalézt rostliny jak rostliny s plochými listy, tak ty se zahnutými okraji, takže jsem si jist, že je to pouze rychlá reakce na podmínky a není to nic geneticky fixovaného.

Špirlice!

Úplnou třešničkou na dortu potom bylo, když jsme si všimli rozptýlených Sarracenia rubra subsp. gulfensis podél proudu – další pro mě nová rostlina viděná v přírodě!

Po malé dávce deště jsem se s Brianem rozhodli zamířit zpět na východ. Ale proto, že ještě troška denního času zbývala, rozhodli jsme se navštívit okolí silnice, o kterém jsem se dozvěděl od Joea Mazrimase. Joe mi řekl, že na tomto místě se vyskytují neuvěřitelně velké rostliny Drosera intermedia plants, jedny z největších, které kdy viděl.

To znělo velice vzrušujícím způsobem pro nás oba, tudíž s nadšením vyrazili směrem k Drosera intermedia.

Práce na silnici:

Bohužel jakmile jsme dorazili na místo, objevili jsme pouze projekt rozšiřující silnici. Drenážní stoky, odhozené pneumatiky, stavební zařízení a olej skvrny bylo vše, co zůstalo. Tento pohled ukazuje, co zůstalo z toho, co jednou pravděpodobně bylo domovem unikátních Drosera intermedia, o kterým mi Joe řekl.

Jsem plný naděje v to, že se možná v budoucnosti lokalita opětovně obnoví,pokud na místě nějaké pozůstatky rostlinné, gigantické populace Drosera intermedia zůstaly. Možná je to malá naděje na reprodukci, v každém případě má teď lokalita velmi malou hodnotu.

Něco...

Podařilo se nám najít pár masožravých rostlin, jako například tyto Drosera capillaris v hrubé trávě, ale jak vidíte, celkem jsem se natrápil s tím, abych udržel vaši pozornost upřenou na tuto rostlinu.

Rostliny zde vypadají jako by asi měly vypadat exempláře „dlouholistých“ Drosera capillaris, možná poněkud redukovaných ve velikosti díky zimě. Alespoň Brian si to myslí a sám nalezl několik rostlin, které vyhodnotil jako "dlouholisté" v dalším stádiu svého vývoje. Drosera capillaris na Floridě zvláštní rostlinou.

Padla noc a tak jsme se s Brianem vydali každý svou cestou (sám zůstal v Carrabelle). Dohodli jsme se, že se další ráno potkáme přímo v Apalachicola, v jediném obchodě v malém městě s nepravděpodobným názvem Sumatra.

Vrátil jsem se do svého hotelu v Tallahassee. Během cesty jsem se ještě jednou nechal vyvést z míry strašlivě rudou skvrnou na světle hnědém koberečku půjčeného vozu. Tenhle večer jsem strávil dalších 30 minut drhnutím skvrny za použití čističe, který mi zapůjčil hotelový personál, ale přes všechnu mou snahu byla skvrna, když nic jiného, jasnější než předtím.

Další den:

Bylo stále časné ráno, když jsme s Jimem a Bobem zastavili na lokalitě, kterou měl Jim rád. Bylo tomu několik let zpětně, když zde nalezl Sarracenia psittacina s enormně nadutými hlavičkami. Vzhledem k tomu, že právě zakončil neúspěšné putování dále na západ za Sarracenia rubra subsp. gulfensis, dal této rostlině přezdívku Sarracenia psittacina "golf-ballensis." Ano, nedokonalá slovní hříčka, ale nicméně přesto zábavná.

Nebe bylo stále poněkud tmavé a vzduch téměř stál, takže jsme byli nemilosrdně napadáni mraky komárů. Mávali jsme svýma rukama kolem jako šílené školačky na koncertu Justina Timberlake.

Použil jsem také svůj blesk, abych udělal další, poněkud bizarní snímek kompletně ponořené rostliny. Zatímco jiné rostliny byly celkem vysoko a na suchu.

Dvě záhady:

"Dlouholistá" Drosera capillaris na nějakou dobu získal pozornost a rozpoutala živou diskusi mezi Jimem a Bobem o tom, zda by nemohla být zástupcem hybridního hejna, kde by jedním z rodičů byla Drosera intermedia.

Potom, po rychlé zastávce v zaplavené savaně, kde jsme se kolem sebe rychle rozhlédli, jsme vyrazili na místo setkání s Brianem, do Sumatry. Bylo kolem 10:15 a Brina tam nebyl. Čekali jsme kolem 20 minut. Stále žádný náznak Briana. Zeptal jsem se v obchodě s potravinami, zda Briana nespatřil (je snadno k popsání). Nee. Čekali jsme dalších deset minut. Briana nikde. Nebylo tam žádného mobilního signálu a tak jsme se rozhodli, že navštívíme další lokalitu přibližně deset minut cesty odtud.

Opravdovou záhadou bylo, když jsme Briana později potkali, že dorazil do obchodu s potravinami kolem desáté hodiny a čekal na nás celou hodinu! Vypadá to na úplnou zónu zatmění....

(Jen tak mimochodem, později se mi podařilo získat z mého mobilního telefonu zprávu od Briana, ve které se hovořilo o tom, že právě vjíždí do Sumatry...zpráva byla označena časem krátce před 10. hodinou)

Mokrá savana:

Dorazili jsme na pěknou plochu s borovicemi a cypřiši. Téměř okamžitě jsme našli úplné drahokamy, jako například tuto roztomilou Sarracenia psittacina v mokrém substrátu. Bohužel se zde nacházel také nějaký nepříjemný odpad, zanechaný zde nejspíše dalšími "nadšenými masožravkáři".

Mým primárním zájmem bylo nalézt Pinguicula ionantha, druh, který jsem v přírodě prozatím neměl možnost spatřit. Oh jistě, na mé poslední cestě do Apalachicola, jsem viděl růžice tučnic, které mohly být dost dobře Pinguicula ionantha, ale vzhledem k tomu, že zrovna nekvetly, nemohl jsem si být jist, že to nebyly P. lutea (mé oko nemělo dostatečné schopnosti k rozlišení těchto rostlin). Doufal jsem, že uvidím tyto rostliny v květu, abychom je mohl definitivně identifikovat.