Jako ta Švorcová, aneb nelez, kam nemáš! |
Napsal Radek Kastner | |
[11.01.2009] | |
Jana Líbalová
Bylo to takhle v polovině června. Zase mě popadla
toulavá po masožravkách, akorát jsem neměla úplně jasno, kam se vydat. Potom mě
napadlo, že jsem vlastně ještě nikdy nebyla na rašeliništi Pele, které je
v podstatě „v kraji“. Bože, ta ostuda!
Rašeliniště Pele
A tak brzy ráno, když se dostavil můj přítel Pepíno, vybavili jsme se vším potřebným a volant stočili směrem Staňkovský rybník. Protože ještě nebyly prázdniny, těšilo nás, že na cílových místech asi mnoho nadšenců nebude, nejraději vůbec nikdo! Po mírném tápání po lesních cestách jsme auto nechali na jakési malé odstavné ploše na pokraji lesa a vydali se po silničce mezi lesy směrem ke státní hranici. Tam někde, v lesních tišinách, jsme tušili ono Pele. Jak říkám, bylo nádherné ráno, slunce líně vstávalo z nočních duchen a dýchalo na nás trhlinami z mlh. Celý les byl třpytivý rosou a statné stromkovité kapradiny se prohýbaly pod nákladem vody. Nikde ani živáčka, jen ozvěna našich kroků a hlasů. A potom ještě zpěv ptáků, vítajících nový den! Tak jsme šli tou ranní krásou, až les po obou stranách cesty zřídnul, vysoké smrky a houštiny vystřídaly nízké břízy a olše. Zelená opona se rozestoupila a byli jsme v cíli cesty. Rašeliniště se rozprostíralo po obou stranách cesty, na okraji s tabulí s povídáním o Pele. Poslušně jsme si vše přečetli, ale přece nebudu koukat na milovaný biotop ze silnice, ne? Vydali jsme se tedy do vnitrozemí po okraji lesa blíž k rašeliništi. Přece musím najít a nafotit nějaké masožravky! Měla by tu být Utricularia minor a minimálně Drosera rotundifolia, kromě jiných vodních a mokřadních rostlin. Jakmile jsme došli do míst, kde okraj lesa plynule přecházel do rašeliniště, nadešla moje chvíle.
Rašeliniště Pele
Protože mě Pepa dobře zná, nasadil starý repertoár : ,,Prosím tě, nelez tam! Vidíš sama, jak se to houpá, je to nebezpečný!“ Nějakou dobu jsme se tedy plácali po okraji a pak už jsem toho měla dost. Žádné masožravky jsem neviděla ani náhodou, komáři už začali štípat a tak jsem se rozhodla, že takhle to nepůjde! A na milého Pepu jsem šla oklikou: ,,Ty, Pepíno, podívej se do těch houštin, vypadají houbově a po houbách to tu i voní!“ No, dvakrát jsem ho přemlouvat nemusela. Dohodli jsme se. On se půjde podívat po houbách, já si budu botanizovat a fotit na okraji rašeliniště. Chvíli jsem opravdu civěla do rašelí z toho břehu, ale dlouho netrvalo a vydala jsem se za hlasem svého srdce! Bažina mě lákala opojnou vůní, hnědá voda rašeliny se mi sápala po kotnících a já, nedbaje houpajícího se třasoviska jsem jen koukala, kde jsou? Přece v tomhle terénu masožravky být prostě musí! Ale kde nic, tu nic. Pár metrů přede mnou ležel zpola ponořený, lety zčernalý kmen. Okolo nádherně zelený rašeliník. Tam přece už něco být musí! Opatrně jsem došla až skoro ke kmenu. No konečně! V polštářích rašeliníku si na sluníčku hověly rotundičky a bílé hlavičky suchopýru se kývaly se strany na stranu, jako by říkaly, kam to sem holka lezeš, tady to není pro člověka!
Centrální "swamp"
Uvědomila jsem si najednou to ticho kolem. A najednou mi bublání vody okolo kotníků začalo znít trochu zlověstně a mlaskavý zvuk rašeliny, když jsem povytáhla nohu, jako varování. Jen nepanikařit! Otočila jsem se. Byla jsem tak patnáct metrů od jistoty pevné země. Teď tedy pomalu a opatrně zpátky. Zhoupnutí při každém kroku už mi vůbec nepřipadalo zábavné a já dostala strach. Zdálo se, že rašelina se prohupuje mnohem víc, než při cestě tam. Párkrát se mi pod nohou nezpevněný terén protrhl, ale pokaždé jsem stačila nohu vytáhnout. Čím více jsem se blížila ke spásnému okraji lesa, tím víc ve mně narůstala panika a lepkavý pocit strachu mě ochromoval. Zrychlila jsem, abych to měla za sebou! Posledních pět metrů, to už doběhnu! A krok, a skok………A potom se pode mnou rozevřel bezedný jícen rašeliny. Stačila vteřina a vězela jsem v tom. Pravou nohou uvězněná až k boku, levá zapadlá mírně nad koleno. Jen jsem stačila ruku s foťákem vymrštit nahoru. Řeknu vám, není to dobrý pocit. Ta rašelina vás přímo obemkne, naprosto dokonale. Táhne vás dolů a nedovolí vám se ani pohnout. Najednou, když už se to stalo, strach začal ustupovat a mně došlo, že teď musím zabojovat. Jenže jak? Ležela jsem tam jako rozpláclá leklá ryba. Snažila jsem se trupem lehnout a rozprostřít tak váhu na větší plochu. Snažila jsem se být v klidu, moc se nehýbat. Bylo mi jasné, že sama na to stačit nebudu. Proboha, kde je ten Pepa? Začala jsem volat ze všech sil. Žádná odpověď. No jo, jsme přece skoro v Rakousku, třeba tu někde někdo od nich je a uslyší mě! A tak řvu: ,, Achtung, Achtung!“ Ježíš, co to křičím? Každý by vzal nohy na ramena, místo aby šel do pozoru. Ale jak se kruci řekne německy pomoc? Raději přejdu na mezinárodní help, tomu rozumí každý. Ach bože, pomoz mi! Aha, je to „hilfe“. A tak tam ležím, skoro bulím a volám: ,,Hilfe, help, pomoooooc!“
Bažiny v rašeliništi
Kéž by byla vrcholná letní sezona a všude plno kolařů a túristů. Turisté všech zemí spojte se a přijďte mi na pomoc! Help, hilfe, pomoooc! A pak se stal zázrak. V houští zapraskalo a ke mně se nesl hlas shůry: ,, Ježíši Jani, ty seš jak ta Švorcová ze Šumavy!“ (Kdo viděl film Král Šumavy, ví, o čem mluvím.) Kdybych v tu chvíli mohla, vzala bych ho klackem po hlavě. Takhle ze mě jen vypadlo: „Jo, ale nemám ten bílej šátek“. Pepa někde splašil dlouhou soušku, a nastal souboj s močálem. Chvíli vítězila bažina, chvíli já. Nakonec se spokojila s pravou botou, co by vítěznou trofejí, a navěky si jí uložila do svého archivu. Konečně jsem měla pevnou půdu pod nohama! Dostala jsem samozřejmě svůj díl, ale nakonec jsme byli oba rádi, že to dobře dopadlo. Levá bota putovala do popelnice hned na pokraji Staňkova, obsah láhve první pomoci do mého žaludku. A jaké z toho plyne poučení? Naučit se slovo „POMOC“ ve více jazycích. Člověk nikdy neví, kdo ho uslyší! Fotografie©Jana Líbalová |
|
Aktualizováno ( [27.03.2009] ) |
< Předch. | Další > |
---|