Hledání

Vstup pro členy






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!
CCPS
Heliamphora macdonaldae – zapomenutá heliamfora PDF Tisk E-mail
Napsal Radek Kastner   
[12.10.2008]

Začátek 20. století představuje období objevů a zkoumání – čas, kdy obraz naší planety zůstával nekompletní a stále zůstával plný neznámého. Guyanská vysočina ve Venezuele, severní Brazílii a Guyaně leží v popředí zájmu badatelů – odlehlá země, které vévodí obrovské pískovcové náhorní plošiny, z nichž pouze několik se podařilo slézt, prozkoumat nebo pojmenovat.


h_macdonaldae3.jpg
Obrovské srázy stolové hory Mount Roraima
Foto©Stewart McPherson

Dokonce i ve chvíli, kdy v Evropě zuřila II. světová válka, nebyl ještě ani objeven gigantický horský hřeben Neblina, který se tyčí do výše přes tři kilometry. Guyanská vysočina zůstávala nepopsaným místem na mapě.   V roce 1928 započali americký botanik Henry Gleason a jeho kolegové impozantní cestu do odlehlé provincie, aby prozkoumali málo známý vrchol zvaný Cerro Duida, který leží v srdci venezuelské Amazonie, stovky kilometrů od Caracasu a od všech nadějí na záchranu. Předtím byla hora navštívena pouze hrstkou náhodných návštěvníků a její vrchol zůstal neprozkoumán a neznámý.   Překážky návštěvy tohoto izolovaného koutu jižní Ameriky byly ve skutečnosti podobné, jako je tomu stále i dnes – povodí řeky Orinoko a jeho přítoků je přerušováno peřejemi, prudkými vodopády, silnými proudy a skalnatými mělčinami a země postrádá cesty jakéhokoliv typu – strmé hřebeny, hluboká údolí a průrvy, dělají cestování extrémně náročným. V takto odlehlých místech musí být veškeré vybavení a zásoby neseny sebou – většinou lidmi – jmenovitě místními indiány.   Gleasonova expedice započala cestu na člunech, avšak jakmile se říční tok zmenšil do podoby mělkých říček a nakonec se stal nesplavný, expedice vyrazila pěšky a započala tak týdny náročného pochodu hustou, temnou guyanskou džunglí. Po týdnech usilovného putování se objevila Cerro Duida na dohled, ale na rozdíl od běžné hory, tato byla obkroužena na všech stranách téměř kolmými skalními stěnami a tak byl Gleason přinucen nalézt nějakou průrvu ve skalní stěně a eventuálně tak dosáhnout vrcholu této tajemné náhorní plošiny.   Po dosažení cíle své cesty posbíral a uchoval Gleason exempláře velkého množství nových rostlinných a živočišných druhů, které ho na vrcholu hory obklopovaly – druhů, které nikdo před tím neviděl. Mezi množstvím úžasných objevů byly tři zajímavé masožravé rostliny, které byly nakonec pojmenovány Heliamphora tatei,  Heliamphora tyleri a Heliamphora macdonaldae.   Heliamphora tatei je pravděpodobně nejpozoruhodnější – je unikátní a obvykle roste na vysokých dřevnatých stoncích, dlouhých až dva metry. Vodou naplněné masožravé listy vytváří kompaktní růžici na vrcholu vysokého stonku a tak ční nápadně nad okolní křovinatou vegetací. Listy H. tateijsou velké, (až 25 - 35 cm dlouhé), nálevkovité a jasně zbarvené (převládá žlutavě zelená s variabilním červeným vybarvením). Vnitřek listů (láček) je pokryt řadami krátkých, dolů směřujících chlupů, i když u některých jedinců se táhne vnitřní zadní částí směrem dolů holý pás.   Heliamphora tyleri se nyní považuje za varietu H. tatei a dnes se nepovažuje za platný samostatný druh. Její listy jsou do značné míry stejné jako ty u H. tatei – jediným patrným rozdílem se jeví tvar „nektarového výběžku“ – je to nektar obsahující vrchol listu. I když se zdá, že rostlina pojmenovaná Gleasonem jako H. tyleri, se liší od H. tatei tím, že obvykle neroste na vzpřímeném stonku, byly objeveny další variety H. tatei na okolních horách (zvláště potom na Cerro Avispa a Cerro Aracamuni), které sbližují rozdíly a naznačují, že rostlina kdysi pojmenovaná H. tyleri je částí přírodní rozmanitosti druhu H. tatei.   Situace kolem třetí heliamfory – H. macdonaldae – je nicméně daleko složitější. Typový forma H. macdonaldae nalezená na Cerro Duida odlišná od heliamfor pojmenovaných Gleasonem jako H. tatei a H. tyleri. H. madconaldae roste jako kompaktní růžice na zemi, stejně jako další druhy heliamfor, vyjma H. tatei. Příležitostně tvoří zjištěné starší exempláře H. macdonaldae krátký, poléhavý stonek, podobně jako u druhu H. neblinae ale velmi odlišný od onoho vzpřímeného, dřevitého, který má ve zvyku vytvářet H. tatei.   Mimoto jsou také listy H. macdonaldae jedinečné svou morfologií (stavbou) a zbarvením. Vnitřní strana listů je holá, vyjma úzké linky jako trny vypadajících chlupů, které lemují obvod otvoru láčky. Nektarový výběžek je kuželovitý, ale zadní část listu není prodloužená, jako je tomu u H. tatei a možná nejvíce nápadné ze všeho je interiér listu, který protkán proměnlivě vybarvenou, červenou nebo purpurovou žilnatinou, která se přelévá na některých místech do karmínové – zbarvení, které je jedinečné v celém rodu. Vnější strana listů je shodně žlutavě zelená a nektarový výběžek je zcela červený.
h_macdonaldae1.jpgh_macdonaldae2.jpg
Vlevo a vpravo málo známá, ale velmi krásná Heliamphora macdonaldae
Foto©Stewart McPherson

V roce 1978 se Magure rozhodl redukovat H. macdonaldae na varietu H. tatei (H. tatei var. macdonaldae) a o šest let později ji Steyermark přejmenoval na pouhou formu tohoto druhu (H. tatei f. macdonaldae). Jakmile byly učiněny tyto taxonomické změny, rostlina zmizela z literatury a zmiňovalo ji pouze několik málo zdrojů.

Zdá se, že se nikdo na Cerro Duida nevrátil a nepozoroval H. macdonaldae v přírodě a tak byl tento taxonomický sestup přijat a bylo předpokládáno, že rostlina je pouhým synonymem H. tatei. Navzdory Gleasonovům zjištěním, se tato pozoruhodná heliamfor stala málo známou a do značné míry neznámou.
H. macdonaldae je však jedinečnou a zasluhuje si status samostatného druhu, které jí Gleason původně udělil. Nároky, morfologie a zbarvení této pozoruhodné rostliny jsou odlišné od ostatních druhů rodu Heliamphora. Přestože se H. macdonaldae neobjevuje v kultivaci, doufám, že tomu tak jednou bude, takže si jí budou moci užívat a obdivovat pěstitelé a nadšenci do masožravek na celém světě!
Nová kniha Stewarta McPhersona „Pitcher Plants of the Americas“ zkoumá přírodní nároky a pozoruhodnou rozmanitost všech známých amerických rostlin s láčkami, včetně H. macdonaldae. Stewart prodává výtisky osobně, přes svou internetovou společnost www.redfernnaturalhistory.com, aby získal peníze pro Meadowview Biological Station – jejímž cílem je věnovat 5 až 10 akrů životního prostředí špirlic k trvalé ochraně. Podívejte se prosím přímo na stránky www.redfernnaturalhistory.com/conservation.htm.                                                                       
Seznam použité literatury

Gleason, H. A. 1931. “Botanical results of the Tyler-Duida Expedition.” Bulletin of the Torrey Botanical Club 58 (6): 367–368.

Maguire, B. 1978. “Sarraceniaceae.” Memoirs of the New York Botanical Garden 29: 36–62.

Steyermark, J. A., 1984. “Flora of the Venezuelan Guayana” Annual of the Missouri Botanical Garden 71: 297–340.


© Stewart McPherson

T: Radek Kastner

Aktualizováno ( [03.02.2009] )