Utricularia je rod, který čítá nejvíce druhů masožravých rostlin, řadí se sem
více než 220 vlastních druhů, ale i druhy rodů Biovularia a Polypompholyx.
Dohromady s rody Genlisea
a Pinguicula
se řadí k čeledi bublinatkovitých (Lentibulariaceae)
OBECNÉ INFORMACE
Poprvé byly bublinatky zmíněny již roku 1553 pod názvem 'Millefolium aquaticum’
(dnes Utricularia vulgaris). První popis rodu uskutečnil roku 1753 CARL VON
LINNÉ (Linneaus). Až 100 let po té byla zpozorována činnost pastí a C. DARWIN
toto pozorování zveřejnil roku 1875. Pojmenování Utricularia pochází z
latinského slova utriculus (= malá hadička) a je tím naznačen tvar hadicovitých
lapacích měchýřků, které připomínají dříve používané hadice na vodu či víno.
ROZŠÍŘENÍ
Bublinatky osidlují největší oblast masožravých rostlin a jsou zastoupeny na
všech kontinentech. Nepočítají se sem nejsevernější zeměpisné šířky a severní
Afrika. Díky svému širokému rozšíření je možné bublinatky nalézt v tropických,
subtropických ale i v mírných oblastech. U. brachiata a U. kumaonensis lze
nalézt dokonce i ve vysokohorských polohách 4200 m v Himaláji.
Bublinatky vyhledávají rašelinité nebo písčité půdy chudé na živiny a s kyselou
půdní reakcí, zřídka je lze nalézt na alkalických půdách, protože tam nejsou
oproti ostatní vegetaci tolik konkurenceschopné.
Terestrické a semiakvatické druhy rostou na velmi mokrých půdách a osídlují buď
trvale nebo aspoň sezónně mokré, zčásti zaplavené oblasti. Často se nachází v
blízkosti vod, malých louží, v polštářích mechu, skalách často svlažovaných
deštěm nebo loukách, kam prosakuje spodní voda. Vodní druhy osidlují jako volně
plovoucí rostliny rybníky, jezera nebo tůně, které obsahují málo živin, a
upředňostnovány jsou plynoucí toky. Epifytické druhy rostou na mechem porostlých
stromech nebo jako přisedlé rosliny na jiných rostlinách, které bublinatkám
poskytují vlastní část vlhkosti.
Jihoamerický druh U. humboldtii se nachází často ve vodou zaplněných
trychtýřích bromélií, které tomuto druhu poskytuje optimální stanoviště s dostatkem
drobných živočichů.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY
Bublinatky jsou akvatické, terestrické ale i epifytické rostliny. Terestrické a
epifytické druhy tvoří nadzemní listy o různých tvarech a velikostech. Listy
jsou většinou velmi drobné, stonkaté, čárkovité až vejčité. Listy epifytických
druhů jsou větší, a i delší než 1 m u druhu U.
longifolia. Akvatické druhy tvoří hustou síť pod vodní hladinou, která může
dosáhnout šíře i přes 1 m. (např. U. vulgaris). Na základně květních stonků se
nachází listy naplněné vzduchem, které květům poskytují podporu.
Mnohé druhy jsou jednoleté, protože jsou odkázány na trvale mokrá stanoviště a
nemohou tak přežívat období sucha. Přesto si některé druhy vyvinuli jisté
strategie, jak přečkat i tato období sucha.
Tak tvoří některé druhy sekce Orchidioides hlízy (např. U.
endresii a U.
asplundii). Přitom nadzemní listy odumírají a rostliny přežívají pouze ve
formě hlízy. Jakmile je stanoviště opět dostatečně vlhké, rostliny nově vypučí.
Australský druh U.
menziesii tvoří podzemní hlízy, které slouží jako zásobárna vody, a s jejíž
pomocí rostlina přežívá období horkého a suchého léta stejným způsobem jako
hlíznaté rosnatky.
Bublinatky mírných klimatických oblastí tvoří zimní pupeny (turiony), a tak
přežívají chladná roční období.
LAPACÍ MECHANISMUS
Místo kořenového systému tvoří bublinatky hustou síť drobných, stopkatých
lapacích měchýřků, které narůstají na výhoncích. Ústí těchto sacích pastí je
opatřeno malými štětinatými chloupky, které dokáží vnímat pohyb a vyvolají
otevření pasti, jakmile se jich dotkne případná kořist. Vzniklým podtlakem je
nasáta voda a zároveň je tak do pasti lapena i kořist. Uvnitř pasti je kořist
trávena pomocí enzymů a uvolněné živiny rostlina vstřebá. Voda je pak opět
vyloučena, takže stěny pasti se opět prohýbají dovnitř a vzniká tak podtlak.
Kořist představují hlavně prvoci, hlístice, vířníci, plankton a jiní
mikroskopičtí živočichové.
KVĚT
Četné druhy, formy a variety rodu vytváří celou řadu nejrůznějších květů
různých forem a barev. Existuje množství variací květů, které se od klasického
vzhledu běžného květu velmi liší. Většina druhů mívá žluté květy, často se
vyskytují i modré, růžové, lila nebo bílé květy. Již zřídka je možné se setkat
s červeně nebo oranžově kvetoucími rostlinami.
Mnohé bublinatky jsou schopny samoopylení, existují i takové druhy, které jsou
závislé na opylení z jiné rostliny.
PĚSTOVÁNÍ
Obecně není pěstování bublinatek obzvláště náročné. Skoro všechny druhy
potřebují hodně světla, je ale pokud možno dobré zabránit přímému slunečnímu
záření. Podle původu dané rostliny můžeme bublinatky pěstovat při denních
teplotách od 20 - 35 °C. Akvatické druhy severní hemisféry snášejí i mráz.
Většina terestrických a poloakvatických druhů se dobře pěstuje ve směsi rašeliny
s pískem nebo v čisté rašelině. Rostliny mají rády velmi vlhký substrát a mohou
být i částečně zaplaveny. Epifytické druhy zaplavení nesnášejí. Daří se jim na
dobře větraných stanovištích s vysokou vzdušnou vlhkostí. Doporučovaný substrát
představuje propustná směs z rašeliníku nebo rašeliny s borovicovou kůrou s
trochou vermikulitu. Akvatické druhy lze pěstovat ve venkovních rostlinných
bazénech nebo v zahradních rybníčcích. Přitom je nutno dbát na obsah živin ve
vodě. Voda by měla být chudá na živiny a složení přikyselené rašelinou.
Většinu druhů bublinatek lze množit nejen výsevem, ale snadno i dělením. Mnohé
druhy lze množit i listovými řízky.
Barthlott, W., Porembski, S., Seine, R., Theisen, I. (2004): Karnivoren -
Biologie und Kultur Fleischfressender Pflanzen. Verlag Eugen Ulmer.
Braem, Dr. Guido (2002): Fleischfressende Pflanzen - Gattungen und Arten im Porträt. Augustus Verlag München.
D'Amato, P. (1998): The Savage Garden - Cultivating Carnivorous Plants.
Labat, J. J. (2003): Fleisch fressende Pflanzen - Auswählen und Pflegen. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart.
Lowrie, A. (1998): Carnivorous Plants of Australia - Vol. 3
Slack, A. (1979): Carnivorous Plants. Reed, London.
Taylor, P. (1989): The Genus Utricularia. Kew Bulletin Additional Series 14,
Royal
