CCPS o.s. - Česká společnost pěstitelu masožravých rostlin

O: Jak můžete odhadovat podle názvu domény mých vlastních stránek (www.sarracenia.com, pozn. překl.), jsem opravdu velmi zamilován do rodu Sarracenia.

Většina druhů má vzpřímené a trubicovité láčky. Láčky jsou modifikované/přeměněné listy. Hmyz je k láčkám přitahován díky mimice/imitačním schopnostem. Láčky jsou jasně vybarvené a jsou vybaveny žlázami vylučujícími cukr, ty se nazývají „extrafloral nectaries“ (tzn. nektarové plochy, které jsou umístěny mimo květy). Je zcela jasné, že vybarvení láček a rozmístění nektárií je obvykle nejsilnější poblíž otvoru do láčky, velmi nebezpečné místo pro hmyzí návštěvníky!

Někteří lidé zaznamenali, že láčky špirlic často vylučují zápach, obvykle díky rozkládajícímu se hmyzu zachycenému v láčkách. Zkoumal jsem však mnoho láček špirlic na lokalitách a velmi málo z nich vydávalo opravdu silný zápach z kořisti. Ty, které tak činí, jsou většinou přeplněny nadměrným množstvím kořisti a ve skutečnosti trpí poškozováním láček díky rozkládajícímu se obsahu. I když já si nemyslím, že by láčky špirlic měly typicky křiklavý zápach, není ovšem pochyb o tom, že láčky Sarracenia leucophylla mají často mdlou, tak nějak mentolovou vůni. Bylo by opravdu zajímavé, pokud by lidé tyto poznatky dále studovali. A mějte na paměti, že vůně, kterou je schopen zaznamenat člověk ještě nutně neznamená, že je to ta, která je podstatná pro hmyz!

Zatímco létající hmyz obvykle přistává na okrají nebo, a to velmi často, na víčku láčky. A opravdu, já věřím, že prvotní funkcí víčka láčky je, že je velmi vhodnou přistávací plochou, je jasně vybarveno a je to mnohdy ta nejatraktivnější část listu. Nektarové žlázy na horním povrchu víčka jsou nejhustěji rozmístěny na jeho okraji, lákajíc hodující hmyz na okraj víčka. Ještě více nektarových žláz existuje na spodní straně víčka, takže se hodující hmyz rychle ocitne na nejvíce nejistém a nebezpečném místě, visíc shora dolů, přímo nad chřtánem rostliny.

Navzdory obecnému špatnému pochopení, víčko vzpřímených druhů neslouží jako plácačka, která sráží kořist do láčky, nýbrž slouží jako přistávací plocha a pravděpodobně jako také jako protidešťový štít, který chrání láčku před tím, aby byla přeplněna dešťovou vodou.

Hmyz, který spadne do láčky se dostane do skutečných problémů, vzhledem k tomu, že vnitřní část láček je extrémně kluzká. No a navíc je to úzká, vzpřímená trubice, takže létající hmyz (z něhož se většina pohybuje bočním máváním křídel a nikoliv vznášením) přepadne do láčky a dále mezi stěny láčky a poté co ztratí kontrolu nad svým pohybem, rychle propadne do nitra láčky. Hlouběji v láčkách zabraňují dolů směřující chlupy úniku kořisti, která se snaží vyšplhat z láčky po jejích stěnách.

Spodní část láčky je naplněna tekutinou (občas chybějící u rostlin pěstovaných v méně ideálních podmínkách). Tato tekutina obsahuje trávicí enzymy, i když nevím, zda-li toto bylo potvrzeno u všech druhů špirlic, a také velké množství hladových tvorů, jejichž rozsah zahrnuje od bakterií, mikrobů a prvoků až po larvy komárů (zvláště potom Wyeomyia smithii), pakomárů (např. Metriocnemus knabi), nebo jiného hmyzu (jako například Sarcophaga sarraceniae). Ti všichni pomáhají rostlinám trávit a vstřebávat chycenou kořist.

Existuje opravdu jisté množství literatury, které se zabývá přítomností paralyzujícího činitele coniinu v láčkách Sarracenia flava. Navzdory některým anekdotickým zmínkám zahrnujícím pěstování rostlin a mravenců, nevím o ničem, co by dokládalo toto tvrzení.

Rostliny rodu Sarracenia mají zajímavý životní cyklus. Klíčí obvykle na jaře a poté, co vytvoří pár děložních lístků (cotyledon), okamžitě začnou vytvářet drobné láčky, které vypadají jako drobné verze Sarracenia minor. Následující láčky jsou větší a větší tak, jak rostlina roste. S příchodem zimy může rostlina dosáhnout velikosti několika málo centimetrů výšky. Po zimní pauze pokračuje rostlina v růstu další jaro. Tento proces opakuje rostlina stále dokola několik let, až eventuálně dosáhne dospělosti.

Hmyz neomezuje svou činnost pouze na láčky. Larvy Papaipema appasionata se navrtávají do oddenků mnoha druhů špirlic a způsobují velké škody, obvykle také rostlinu zabijí. Také jsem viděl mnoho semeníků Sarracenia purpurea v New Jersey, které byly pravděpodobně zničeny larvami můry Endothenia daeckeana. Velmi zajímavé.

Jméno Sarracenia bylo vytvořeno Linném na památku Michela Sarrazina, quebeckého botanika a lékaře. Rod je zcela prošpikován obecnými názvy (v angličtině, v češtině se používá buď latinský název Sarracenia nebo český název špirlice, pozn. překl.). Nejobecnějším mezi obecnými názvy je "pitcher plants", "North American pitcher plants" a "trumpet pitchers" (poslední z nich je aplikovatelné pouze na vysoké a trubkovité druhy). Regionální obecná jména obsahují např. "frog's britches", "huntsman's horn" (oba pravděpodobně pro Sarracenia purpurea) a "fly bugles." Některé obecné názvy jsou odvozeny od květů. Díváte-li se na květ zespodu (zvláště poté, co opadnou okvětní lístky), vypadá poněkud jako kapesní hodinky bez číselníku nebo ručiček a tím pádem vám vlastně není schopen sdělit, kolik je hodin a díky tomu získaly rostliny obecný název "dumb watches". Zatímco květy s červenými okvětními lístky jako kalich ze kterého přetéká přebytečná červená tekutina, což ústí v název "blood cups" (který mám opravdu rád). Žlutě kvetoucí rostliny se analogicky nazývají "butter cups", což je pěkné až na to, že podobným obecným názvem je široce nazýváno mnoho druhů rostlin z mokřin z rodu Ranunculus.

Revised: June 2007
©Barry Rice, 2005

T: Radek Kastner