|
Rašeliniště je zvláštní ekosystém, který vzniká na trvale zamokřených stanovištích. V takových podmínkách dochází k pomalému rozkladu odumřelých rostlinných zbytků, ty se zde hromadí v různém stupni rozkladu a vzniká rašelina.
Panorama Jezerní slati na Šumavě
Rašeliniště jsou úzce spjata s vodou, která je trvale nasycuje a která může v rašelinném tělese tvořit až 97 % hmotnosti. Takové množství vody může ovlivňovat i místní klimatické poměry jednak zvýšeným odpařováním vody z povrchu rašeliniště a jednak akumulací tepla. V letním období se zvláště u bezlesého rašeliniště povrh přehřívá, voda obsažená v rašeliništi akumuluje teplo a na podzim v chladnějším období je pak teplo vyzařováno do okolí a je zde proto tepleji. Na jaře je tomu naopak, ohromná masa vody rašeliniště se ohřívá pomaleji a je tedy chladnější než okolí. Vlivem těchto rozdílů teplot se na rašeliništích často tvoří přízemní mlha. Pro tvorbu rašeliny mají rozhodující význam mechy, především rašeliníky. Rašeliníků je mnoho druhů a jsou zvláštní tím, že jsou schopny intenzívně nasávat vodu. Rašeliník (a to jak živá tak odumírající část) může pojmout více než dvacetkrát více vody než je hmotnost suché rostliny. Rašeliníky uvolňují tzv. huminové kyseliny, tím zvyšují kyselost prostředí a omezují tak růst konkurenčních druhů. Rašeliníky společně s další vegetací také typickým způsobem formují povrch rašeliniště. Ten bývá charakteristicky rozrůzněn do kopečků, tzv. bultů a mírných prohlubní tzv. šlenků. Vegetace ve šlenku má dostatek vody a volných živin a rychleji přirůstá, zatímco bulty na svém vrcholu mohou přisychat a vegetace zde přirůstá tedy pomaleji. Postupem času šlenky zarostou, stanou se z nich bulty a mezi nimi opět vzniknou nové prohlubně – šlenky.
 
Tak se rašeliniště vyvíjí. Všechny proměny vegetace a povrchu živých rašelinišť jsou však velmi pomalé a trvají stovky a tisíce let. Rašeliniště jsou domovem našich masožravých rostlin – rosnatek (Drosera) a tučnic (Pinguicula). Vegetace v rašeliništi se musí potýkat s četnými problémy, např. konkurencí rašeliníku či nedostatkem živin (dusíku, fosforu, síry). Z tohoto pohledu jsou zajímavé schopnosti např. rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia), která každoročně v závislosti na růstu rašeliníku posouvá svůj kořenový systém a lodyhy o něco výš, aby nezůstala pohřbena v rašelině. Díky masožravosti resp. hmyzožravosti pak dokáže rozkladem těl drobného polapeného hmyzu získat chybějící látky pro svůj vývoj. Rašeliniště najdeme hlavně v horských oblastech, kde mají dostatečný přísun srážkové vody. Velké komplexy rašelinišť jsou např. na Šumavě, kde se nazývají slatě (po poválkových chodnících jsou přístupné např. Tříjezerní slať či Chalupská slať s naučnými stezkami), nebo v Jizerských horách (Rašeliniště Jizerky s naučnou stezkou, Velká Klečová louka a rašeliniště Na Čihadle s vyhlídkovou dřevěnou věží). Veřejnosti přístupná rašeliniště však najdeme i jinde. Většina rašelinišť je chráněna jako národní přírodní rezervace (NPR), popř. jako přírodní rezervace (PR) či přírodní památky (PP).
 
Tříjezerní slať na Šumavě
|
Encyklopedie světa MR 
