O: Heliamphora je nádherným rodem rostlin, které
tvoří láčky, z Guyanské vysočiny v jižní Americe.
Schématická mapa tepuis
V této oblasti v
blízkosti společných hranic Brazílie, Venezuely a Guyany, se do výšky 600-1000
m nad okolním terénem tyčí obrovské ploché (stolové) hory zvané tepuis. Okraje
těchto hor jsou velkolepě příkré takovým způsobem, že se to až vzpírá normálním
smyslům. Tepuis jsou součástí Guyanského štítu, domovinou mokrých lesů a
horských savan. Teploty na vrcholcích tepuis se pohybují mezi 8-20°C, s
chladnými, ale obvykle bezmrazovými nocemi. Množství dešťových srážek je téměř
konstatní, mezi 200-400 cm ročně. Tyto chladné deště smývají uvolněný material
z povrchu vrcholů tepuis, což znamená, že kumulace půdy je zde velmi vzácná.
Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé tepuis od sebe izolovány, evoluce nabrala
různé směry na každém z vrcholů, takže každý vrchol tepui může mít své vlastní
složení unikátních druhů - 33% všech druhů rostoucích na tepuis se nevyskytuje
nikde jinde na světě!
Existují dvě hlavní oblasti výskytu rodu Heliamphora, západní oblasti dominuje
Duida a Cerro de la Neblina, východní oblast sestává z mnoha jednotlivých
tepuis tyčících se vzhůru z Gran Sabany (rozlohou obrovská, savanou pokrytá
vysočina).
Je obhvyklé, že lidé uvažují o rodu Heliamphora jako rodu “primitivních”
rostlin tvořících láčky, ale myslím, že toto je neférová charakteristika
založená na nefér názorech. Zaprvé, (Heliamphora) láčky těchto rostlin nemají
žádné velké víčko, tak typické u jiných rostlin s láčkami (např. u špirlic). To
mne nepřekvapuje, protože láčky rostlin rodu Heliamphora místo toho mají
složitou strukturu zvanou nektarový válec (nebo nektarová “lžíce”), která se
liší druh od druhu. Zadruhé, láčky rodu Heliamphora pravděpodobně nevytvářejí
trávicí enzymy. Jasně, ani Darlingtonia californica je nevytváří, ale nikdo si
netroufne nazvat tuto rostlinu primitivní! I když jsou zde jisté důkazy toho,
že například Heliamphora tatei vytváří trávicí enzymy. Zatřetí, po dlouhou dobu
měly fotografie rostlin z přírody i kultivace tendenci zobrazovat rostliny rodu
Heliamphora, které byly celé zelené a nebyly příliš atraktivně pigmentovány.
Tak se stávalo, že to činilo pohled na ně opravdu nudným. Novější fotografie
rostlin v přírodě zobrazují rostliny s opravdu velkolepým zabarvením. No a na
závěr, a velmi hloupě, si lidé dlouhou dobu spojují tepuis s příběhy o
“Ztraceném světě”, ustrnulém v čase a osídlené dinosaury. No a proto přece musí
být Heliamphora prostě primitivním rodem. Bah!
Heliamphora nutans - detail láčky a celý trs; H. heterodoxa × nutans
Foto Galleria Carnivora©Barry Rice
Jméno Heliamphora nutans bylo vytvořeno Georgem Benthamem pro první druh, který
byl objeven (Robertem Schomburgkem v roce 1839). Názvem Heliamphora měl na
mysli označení, které by tyto rostliny spojovalo s bažinami “marsh pitcher” (helos=bažina,
bažinná nádoba/láčka). I když její jméno svádí k tomu, aby bylo překládáno a
spojováno se sluncem – “sun pitcher” (sluneční nádoba/láčka, protože helios=slunce).
Ale tohle dělení a spojování je v podstatě velice hloupé, vzhledem k tomu, že
jde o obecné jméno uměle vykonstruované a je úplně jedno, jak ho rozpitváte. Já
prostě preferuji říkat jim Heliamphora. (jaké jednoduché v češtině, pozn.
překl.)
Rostliny rodu Heliamphora používají jednoduchou strategii gravitačních pastí.
Hmyz je k láčkám lákán pestrým zabarvením rostlin a, v některých případech,
medovou vůní. V podstatě je létající krmivo přitahováno na nektarový výběžek na
vrcholu láčky, protože jsou zde produktivní nektarové žlázy. Jakmile se nasytí,
nepostřehnou volání smrti na zrádném povrchu láček. Někteří svou hru prohrají.
Vnitřní strana láček je ozdobena dolů obrácenými chlupy (jejich vzhled a
rozmístění se liší druh od druhu) a tyto chlupy zvyšují efektivitu loveckých
schopností pasti. Dno láčky je naplněno tekutinou, ve které se kořist utopí.
Trávení probíhá pomocí bakterií, i když trávicí enzymy může produkovat snad
alespoň Heliamphora tatei.
Láčky rodu Heliamphora mají úžasnou adaptaci, aby zabránily svému přeplnění
díky nadměrným dešťům na vrcholcích tepui. Láčky mají malý pór nebo štěrbinu
(druh od druhu), které účinkují jako okap pro odvod přebytečné vody. Žádný jiný
druh masožravých rostlin tuto vychytávku nemá. Druhy rodu Heliamphora jsou
primitivní? Bah!
Je tu poněkud rozpor mezi zprávami o množství chycené kořisti. Někteří pozorovatelé
píší o tom, že nenalezli v láčkách skoro žádnou kořist, zatímco jiní
pozorovali množství chycené kořisti. Nemohu vám nabídnout žádné vyřešení nebo
zdůvodnění těchto odlišných zpráv!
Květy rodu Heliamphora jsou překvapivě
podobné svým vzhledem těm u jednoděložných rostlin a mají od 4 do 6 okvětních
lístků.
Existuje mnoho polemiky na téma počtu druhů tohoto rodu a zařazení jednotlivých
druhů. Má být ta či ta rostlina separátním druhem, nebo jde pouze o varietu
atd.? Jsou zde, myslím, tři problémy, které tento problém způsobují. Zaprvé,
tepuis jednoduše nejsou doposud dostatečně prozkoumány. Je složité se na ně
dostat, těžké je přejít a získat povolení pro výzkum je prakticky nemožné
získat. Tudíž nemáme naprosto žádné komplexní porozumění pro rostliny a jejich
prostředí, ve kterém se nacházejí na tepuis. Zadruhé, souběžně se vyskytující
procesy hybridizace a specializace na fragmentovaných tepuis zvyšují soubor
populací heliamfor, které matou při jejich klasifikaci to přesného botanického
taxonu/druhu. Zatřetí, rozliční vědci mají různé definice a pohledy na to, jak
ustanovit samostatný druh. Nechci se tady pasovat do role odborníka na tento
rod. Nikdy jsem nebyl v jižní Americe a nikdy jsem neviděl heliamfory v
přírodě. Tudíž svůj seznam jednotlivých druhů heliamfor mohu vytvořit pouze na
základě názorů a argumentů vědců, kteří se zabývají tímto rodem jako celkem.
Budu se řídit systémem představeným Stewartem McPhersonem (2006), okořeněný
pohledy Berryho et al. (2005), i když výsledný seznam je možná trošku víc
rozčleněný, než abych s ním byl úplně spokojen.
Jedno je jisté, počet hesel v mém seznamu druhů rodu Heliamphora se
v budoucnu dozajista rozroste!
Page citations: Berry,
P., et al. 2005; Givnish, T.J. et al. 2000; Jaffe, K., et al. 1992; Juniper,
B.E., et al. 1989; Lloyd, F.E. 1942; McPherson, S. 2006; Nerz, J., et al. 2006;
Rice, B. 2006a; Wistuba, A., et al. 2001.
Revised: March 2007
©Barry Rice, 2005
T: Radek Kastner
|