CCPS arrow Encyklopedie světa MR arrow Články o MR arrow Časopis - veřejné články arrow Láčkovky na periferii - ostrovní druhy Tichého a Indického oceánu
Láčkovky na periferii - ostrovní druhy Tichého a Indického oceánu
[24.06.2009]

Stewart McPherson


V současné době známe přibližně 120 druhů rodu Nepenthes. Vyskytují se především v oblasti jihovýchodní Asie a to především na velkých ostrovech, jako je Borneo nebo Sumatra. Daleko od hlavních center diverzity roste na okraji rodového areálu sedm druhů láčkovek. Kromě kontinentálního druhu N. khasiana a široce rozšířené N. mirabilis existuje několik ostrovních druhů s izolovaným a velmi omezeným areálem. Tento článek popisuje 3 zástupce této skupiny: N. madagascariensis z Madagaskaru, N. pervillei ze Seychelských ostrovů a N. vieillardii z Nové Kaledonie. Detailně je popsána morfologie a ekologie těchto láčkovek, diskutovány jsou také otázky historické biogeografie rodu a hypotetického předka – prapůvodní láčkovky.

indicky ocean.jpg

Na začátku 21. století známe z území kontinentů Starého světa přibližně 120 druhů rodu Nepenthes. Naprostá většina druhů láčkovek roste výhradně v jihovýchodní Asii, přičemž nejvyšší počet druhů vykazují velké ostrovy - Sumatra a Borneo. Většina rostlin rodu Nepenthes obývá velmi omezené areály výskytu, některé druhy byly dokonce nalezeny pouze na jednom či dvou horských vrcholech. Mimo jihovýchodní Asii roste sedm druhů láčkovek. Zdaleka nejběžnější je N. mirabilis, jejíž areál zahrnuje Hong Kong a kontinentální Čínu na severu a severní oblasti Austrálie na jihu včetně většiny ostrovů uvnitř těchto hranic. N. mirabilis je tedy nejrozšířenější ze všech tropických láčkovek a představuje svým rozlehlým areálem mezi láčkovkami určitou výjimku.

Nepenthes pervillei rostoucí na ostrově Mahé, Seychelly

 

Pět dalších tzv. periferních druhů roste endemicky na  několika izolovaných ostrovech či souostrovích. N. vieillardii se vyskytuje pouze na Nové Kaledonii, N. pervillei roste na Seychelských ostrovech, N. distillatoria je obyvatelem Srí Lanky a N. madagascariensis a N. masoalensis jsou endemity Madagaskaru.

n_mirabilis_1.jpg

Nepenthes mirabilis (Vít Čejka)

Sedmý druh rodu Nepenthes, který roste mimo oblast jihovýchodní Asie, je endemitem pohoří Khasi Hills, součásti hor Garo-Khasi v Meghalaya v Indii. Jde o láčkovku N. khasiana, která byla pojmenována podle oblasti, kterou výhradně obývá. I když je výskyt N. khasiana na asijské pevnině velmi neobvyklý, vyskytuje se také na jedné z nejsevernějších zeměpisných šířek v rámci rodu Nepenthes. Není obtížné najít paralely mezi biogeografií lokality N. khasiana a izolovanými ostrovními lokalitami pěti dalších periferních druhů rodu Nepenthes. Na biogeografii pohoří Khasi Hills můžeme nahlížet podobně jako na osamělé ostrovy v oceánu. Khasi Hills představují velmi izolovaný horský biotop s daleko nižšími teplotami a zároveň podstatně vyšší vzdušnou vlhkostí a srážkami, než má okolí těchto hor. Izolovaný výskyt N. khasiana poháněl evoluci tohoto druhu přibližně stejně jako u pěti ostrovních druhů rodu Nepenthes.

V tomto článku se budeme zabývat třemi izolovanými druhy rodu Nepenthes: N. pervillei, N. vieillardii a N. madagascariensis.

N. madagascariensis byla popsána jako první (typový) druh rodu Nepenthes. Poprvé ji zmiňuje guvernér Madagaskaru Etienne de Flacourt v roce 1658, tj. deset let po svém jmenování francouzskou Východoindickou společností. Etienne de Flacourt popsal rostlinu v roce 1658 ve významném díle Histoire de la Grande Isle de Madagascar a láčkovku nazval jménem Anramitaco. V roce 1797 francouzský botanik Jean Louis Marie Poiret publikoval rostlinu pod jejím současným označením, které připomíná ostrov, kde se láčkovka endemicky vyskytuje.

 

n_madagascariensis_1.jpg
Horní láčka typické variety N. madagascariensis

Je smutným faktem, že tento druh, objevený před více než  350 lety, zůstává dosud relativně neznámý. Je poměrně málo pěstovaný a daleko méně zdokumentovaný než jiné taxony, ačkoli jde o jednu z nejkrásnějších láčkovek vůbec. N. madagascariensis roste ve vlhčí západní části Madagaskaru a její výskyt byl doložen na západním pobřeží ostrova od severozápadu až k nejjižnějšímu výběžku. Nejznámější jsou početné populace na lokalitách u Fort Dauphin. N. madagascariensis roste hojně ve vlhkých písčitých a rašelinných močálech v nízkých nadmořských výškách mezi 0-300 metry nad mořem. Horní výšková hranice není u tohoto druhu přesně známá. 

n_madagascariensis_4.jpg

Nepenthes madagascariensis (Vít Čejka)

Navzdory posledním zprávám je tato láčkovka především nížinným druhem. Na jihu Madagaskaru bývá často nalézána u pobřeží a její výskyt ve vyšších nadmořských výškách se zdá být méně početný. Ekologie druhu je velmi neobvyklá, protože rostliny běžně rostou na velmi vlhkých lokalitách, jako jsou například vodou silně prosáklé porosty rašeliníku a okraje pobřežních porostů mangrove, kde se často vyskytují přímo mezi jezírky stojaté vody. Ve většině případů roste N. madagascariensis jako vystoupavá liána a s podporou okolní vegetace často tvoří šplhavé lodyhy dosahující délky až 5 metrů. V oblastech bez nízko rostoucí vegetace roste obvykle vzpřímeně, i když většinou volně rostoucí lodyhy málokdy přesahují výšku 1 metru, protože poléhají a dále rostou plazivě na povrchu substrátu. N. madagascariensis obvykle roste v lehkém zástinu nebo na zcela osluněných místech.

n_madagascariensis_3.jpg
Nádherná varieta N. madagascariensis ukazující daleko pronikavější červenou barvu

Listová čepel dosahuje délky 40 cm, její tvar je lineární a je zakončena tupým koncem, ze kterého vybíhá úponka pasti. Báze listů lehce směřují dolů. U spodních láček je spodní polovina pasti přibližně kulovitá na průřezu a dosahuje průměru deseti centimetrů, zatímco užší horní část je cylindrická. Rozdíl v průměru mezi dvěma částmi pastí má za důsledek zúžení pasti ve středové části. Spodní pasti N. madagascariensis jsou opatřeny 10 – 20 mm širokými, mírně ohnutými křídly s hustým hřebenovitým lemem tvořeným 4 – 8 mm dlouhými výběžky. Obústí spodních láček dosahuje šířky 7 mm  a je opatřeno žebry širokými 1 mm ve 2 mm rozestupech; vybíhá v místě spojení víčka a zadní strany láčky na každé straně do hrotu a proto chybí ve středu tohoto napojení. Na obou stranách se dále rozšiřuje a tvoří dva výrazné hroty, které mohou být v extrémních případech delší než 2 cm. Víčka spodních i horních láčky nemají kýl, jsou však opatřeny nevětvenou ostruhou, která dosahuje délky až 10 mm. Barva spodních láček N. madagascariensis je načervenale růžová nebo výjimečně purpurová s výjimkou obústí, který je žlutavě zelené. Vnitřní povrch láčky je o něco světlejší než povrch vnější.

n_madagascariensis.jpg

N. madagascariensis

Horní pasti jsou mimořádně atraktivní a mohou dosahovat výšky 25 cm. Tvar horních láček je nálevkovitý a past se rozšiřuje směrem od báze pasti k jejímu ústí. Ústí je nejširším místem láčky a u dospělých rostlin dosahuje průměru 5-8 cm. U některých láček (možná přechodné formy mezi horní a dolní láčkou) můžeme rozeznat nepatrné vydutí ve spodní polovině láčky a ne tak výrazné zúžení ve střední části. Horní láčky N. madagascariensis postrádají křídla. Víčko horních láček je okrouhlé nebo lehce eliptické jako u spodních láček. Okraje víčka jsou často rovnoměrně ohnuty směrem nahoru, víčko tak na příčném řezu získává tvar písmene U. Obústí je výrazné a dosahuje průměru 12 mm; jeho žebra dosahují velikosti 2 milimetry a jsou od sebe 2 mm vzdálená. U výjimečných variet je obústí rovnoměrně zvětšené a jeho průměr může přesahovat 17 mm. Většina jedinců N. madagascariensis vytváří překrásné horní láčky, které jsou jasně světle žluté. Některé exempláře pravidelně vytváří žluté horní pasti s nápadnými víčky s jasně červenou spodní plochou s lemem žlutých nektarových žláz. Pasti těchto variet mají někdy obústí, který je zbarveno různými odstíny rudé. Spodní plochu víčka u spodních pastí N. madagascariensis lemuje až dvacet velkých (až 4 mm v průměru) okrouhlých  nektarových žláz a množství žláz menších.  Velké žlázy jsou mnohem nápadnější u variet s červenými víčky.

n_madagascariensis_2.jpg

N. madagascariensis

Dalším druhem „periferních“ láčkovek je N. pervillei ze Seychelských ostrovů. N. pervillei roste pouze na Seychelách, které leží severně od Madagaskaru. Vyskytuje se zde  především na větších ostrovech, tj. na Mahé a Silhouette. Tento druh byl originálně popsán jako N. pervillei Blumem v roce 1852 a autorem pojmenován na počest Pervillého, francouzského sběratele 19. století. Pervillé pravděpodobně jako první sbíral a studoval tuto rostlinu v přírodě. Hallier v roce 1921 N. pervillei zařadil do samostatného monotypického rodu pod jménem Anurosperma pervillei a to na základě srovnání morfologie semen N. pervillei a ostatních zástupců rodu Nepenthes. Jeho teorie však nebyla akceptována, protože rozdíly v morfologii semen nejsou zásadním znakem ve srovnání s podobností jiných morfologických kritérií. S přihlédnutím k nedávným objevům nových druhů láčkovek, jejichž semena se semenům N. pervillei velmi podobají, je zpětné zařazení tohoto druhu do rodu  Nepenthes zcela oprávněné.

n_pervillei_3.jpg
Horní láčka typické variety Nepenthes pervillei

Nadmořská výška lokalit N. pervillei se pohybuje v rozmezí 500 – 750 metrů. Pravděpodobně ještě výše roste láčkovka na nepřístupných svazích Morne Seychellois (905 m), nejvyššího vrcholu Seychel. Ostrovy Mahé a Silhouette, hlavní domovina N. pervillei, jsou silně erodované granitové útesy. Substrát svahů je složen z extrémně vysokého obsahu křemene, který se ukládá jako produkt eroze a sedimentace hornin. Pozoroval jsem N. pervillei, která rostla v 10 cm silné homogenní vrstvě krystalů křemene (2–4 mm v průměru). Tato vrstva pokrývala holé granitové podloží. Neobvyklý krystalický substrát je extrémně náchylný k vysychání, protože se pod tropickým sluncem rychle přehřívá a je velmi rychle odvodňovaný díky topografii a nepropustný díky geologii podloží. Vlhkost je však naštěstí během celého roku na Seychelách rovnoměrně vysoká a na lokalitách N. pervillei většinu dní roku prší.

N. pervillei roste terestricky, i když šplhá a roste popínavě, velmi často tvoří vzdušné růžice. Vystoupavé lodyhy dosahují 5 metrů délky, pravděpodobně však dorůstají větších rozměrů na lokalitách, kde láčkovky rostou v husté okolní vegetaci. Tento druh má velkou schopnost rychle tvořit nové výhonky, vitálně prorůstá okolní křoviny a stromy. Rychlý růst proto umožňuje zapojení láčkovky do tvorby korunního patra. Vegetaci na svazích ostrovů Mahé a Silhouette tvoří převážně nízké, relativně řídké křoviny, které vytváří pouze jen nízkou (méně než 3 metry) nesouvislou klenbu. Ve většině případů roste N. pervillei na lokalitách pouze lehce zastíněných nebo i zcela exponovaných přímému slunci.

Varieta N. pervillei s nádherně červeně vybarvenou spodní stranou víčka

Morfologie olistění N. pervillei vykazuje výrazné shody s morfologií N. madagascariensis což odpovídá  vzájemné blízkosti obou druhů a jejich izolaci od zbytku rodu. Tvar, velikost, barva a rozmanitost naznačují blízkou příbuznost obou druhů, i když se semena N. pervillei od semen N. madagascariensis, popřípadě i semen dalších láčkovek, velmi liší. Postrádají totiž výrazná křídla, což by mohla být adaptace tohoto druhu k osídlení izolovaných ostrovů. Okřídlená semena by pro N. pervillei byla velkou nevýhodou, protože semena transportovaná větrem (anemochorně) mohou být odváta a ztracena v oceánu. Nejbližší souš (Madagaskar) leží přes 1000 kilometrů daleko. Evoluce proto směřovala vývoj druhu směrem k minimalizaci křídel na semenech N. pervillei k současné absenci – to znamená, že v rámci původní variability druhu mohli mít jedinci produkující semena s nejmenší průměrnou velikostí křídel možnost reprodukce v největších počtech a zároveň možnost zachovat semena s redukovanými křídly v populaci. Potřeba bezkřídlých semen nemusí být tak značná na Madagaskaru, což se odráží v morfologii “okřídlených“ semen u obou druhů rodu Nepenthes, které endemicky na tomto ostrově rostou.

n_pervillei_2.jpg

N. pervillei

Listová čepel N. pervillei dosahuje délky 30 cm, je lineárního tvaru a je ukončena tupým koncem, z kterého vybíhá úponek láčky. Báze listu směřuje lehce dolů ačkoliv méně odstává než u blízce příbuzné N. madagascariensis. Spodní část dolních láček je kulovitá a dosahuje až 8 cm v průměru, zatímco horní část je cylindrická a podstatně užší (6 cm v průměru). Přechod mezi dolní a horní částí tak tvoří u spodních láček N. pervillei ve vertikálním řezu výrazné zúžení a „boky“. Spodní láčky N. pervillei nesou výrazná 5 – 15 mm široká, lehce zahnutá křídla, která jsou lemovaná hřebenem řídkých, 10–15 mm dlouhých výběžků, které jsou větší než u N. madagascariensis. Ústí láček N. pervillei je okrouhlejší než u N. madagascariensis. Obústí je redukované; šířka nedosahuje 5 mm. Na spodních láčkách je obústí pokryto jemnými žebry silnými 0,5 mm a  umístěnými 0,5 – 1 mm od sebe. Díky nahloučeným žebrům získává obústí lesklý vzhled. Podobně jako u N. madagascariensis  vybíhá do hrotů v místě, kde   se víčko spojuje se zadní stranou láčky, takže zde vzniká mezera v obústí, i když na rozdíl od N. madagascariensis má obústí víceméně konstantní šířku. Víčka spodní a horní láčky N. pervillei nejsou opatřeny kýlem, ale nesou malou silnou ostruhu, která je většinou kratší než 6 mm. Všechny části spodních láček N. pervillei jsou červenavě purpurové, obústí je typicky tmavě růžový. Vnitřní povrch láčky je o něco světlejší než povrch vnější. Víčko je okrouhlé u spodních i horních láček.

Horní láčky N. pervillei jsou stejně jako horní láčky N. madagascariensis atraktivní a velmi pestré. Spodní láčky většinou dosahují výšky 15–20 cm. Spodní třetina pasti je vejčitá, nicméně pod polovinou je past silně zaškrcená. Horní dvě třetiny láček jsou směrem k ústí láčky nálevkovité, čímž se na pasti tvoří zřetelné zúžení ve střední části. Horní láčky N. pervillei nemají křídla. Ústí láčky je nejširším místem horních láček N. pervillei a jeho průměr dosahuje 4 – 6 cm. Víčko horních láček N. pervillei je většinou kruhové a ploché, přestože směřuje mírně nahoru směrem k přední části láčky. Obústí dosahuje průměru 6 mm. Je lemováno nevýraznými žebry, která dosahují velikosti 0,4 mm a jsou umístěna v 1 – 1,5 mm rozestupech. Spodní povrch víčka u horních pastí je často lemován 10 – 20 okrouhlými, velkými (až 3 mm v průměru) nektarovými žlázami a množstvím daleko menších žláz. Horní láčky N. pervillei jsou typicky jasně žluté, často zabarvené červeně nebo oranžově. Intenzita těchto barev kolísá. Formy, které tvoří čistě žluté láčky, jsou běžné na Mahé. Stejně jako u madagaskarské příbuzné  tvoří se i u tohoto druhu vzácnější varianta s krásným červeným vybarvením spodní plochy víčka. Evidentně se variety s červeným víčkem a typicky žluté variety běžně vzájemně kříží, protože jsou často nalézány na lokalitách také rostliny s nepatrně načervenalými nebo oranžově zbarvenými spodními stranami víček tam, kde obě dvě barevné formy rostou spolu. Vzájemné rozdíly mezi populacemi N. pervillei na Mahé a Silhouette jsou pouze nepatrné.

Poslední „periferní“ druh rodu Nepenthes, kterým se v tomto článku budeme zabývat je N. vieillardii z Nové Kaledonie severovýchodně od Austrálie. Nová Kaledonie je domovem neuvěřitelně rozmanité flóry masožravých rostlin, řada druhů je endemických a pozoruhodných svými unikátními vlastnostmi. Je to i případ N. vieillardii, která se odlišuje od ostatních druhů rodu Nepenthes morfologií i ekologií. V současné době je výskyt  N. vieillardii známý pouze z Nové Kaledonie a mnohem menšího sousedního ostrůvku Ile de Pins (Ostrov borovic). Sběry rodu Nepenthes ze západní Papuy-Nové Guiney silně připomínají N. vieillardii, ale k stanovení taxonomické pozice těchto jedinců k výše uvedenému druhu bude nezbytné populace prozkoumat přímo na lokalitách.

n_vieillardii_1.jpg

Spodní láčka N. vieillardii z Nové kaledonie

N. vieillardii popsal Joseph Dalton Hooker v roce 1873. Autor popisu nazval rostlinu podle francouzského sběratele rostlin a badatele Eugena Vieillarda, který důkladně procestoval Novou Kaledonii v polovině 19. století.  N. vieillardii je známá z Nové Kaledonie (a ostrova Ile de Pins) z výšek 0 až 850 metrů nad mořem. Jde o vůbec nejvýchodnější geografický výskyt láčkovky na zeměkouli. Na Nové Kaledonii je výskyt nejčetnější mezi 500 a 600 metry nadmořské výšky a to především na jihu ostrova. To však může být způsobeno také snadnější dostupností této oblasti. Substrát na lokalitách N. vieillardii je typicky nepropustný a silně zavodněný. Většinou se skládá z jílu nebo písku s vysokým obsahem oxidů železa a zároveň extrémně chudého na organický materiál a živiny. Substrát je mimořádně náchylný k vysychání a N. vieillardii snáší jedny z nejsušších podmínek v rámci rodu Nepenthes. Na lokalitách N. vieillardii, které jsem studoval, byla okolní vegetace složená ze zakrslých stromů a křovin s výškou obvykle pod 4 metry. N. vieillardii rostla jako terestrit tvořící popínavé a šplhavé lodyhy délky až šesti metrů. V místech s hustější a vyšší vegetací mohou lodyhy dosahovat větších rozměrů.

n_vieillardii_2.jpg

Horní láčka N. vieillardii

Listová čepel N. vieillardii dosahuje délky 35 cm a šířky 8 cm. Čepel listu je lineární anebo (u pěstovaných rostlin) oválná a zakončená tupým koncem, ze kterého vybíhá úponek láčky. Báze listu se nepatrně sklání dolů. U spodních láček je spodní třetina pasti přibližně kulovitá a dosahuje průměru až  7 cm, zatímco horní polovina pasti je cylindrická a trochu užší. Výsledkem rozdílu průměrů obou částí pasti je drobné zúžení přibližně v 1/3 až 1/2 výšky láčky. Spodní láčky N. vieillardii nesou 7 – 15 mm široká, lehce zahnutá křídla, která jsou lemovaná hřebenem hustých nevýrazných výběžků dlouhých 4 – 6 mm. Při pohledu shora mají láčky N. vieillardii přibližně kruhový až slzovitý tvar. Obústí je nevýrazné, jeho průměr nedosahuje ani 5 mm a na spodních láčkách je opatřen jemnými žebry 0,5 mm vysokými v rozestupech 0,5 – 1 mm, podobně jako u N. pervillei. Podobně jako u N. madagascariensis a N. pervillei a příbuzných druhů, obústí N. vieillardii také vybíhá do hrotu v místě, kde se spojuje víčko se zadní stranou ústí láčky. Vytváří se tak drobná mezera v obústí na zadní straně ústí láčky. Víčka horní i spodní láčky mají nevýrazný kýl, jsou však opatřeny nevětveným výrůstkem (ostruhou) který je dlouhý až 15 mm. Obecně jsou všechny části spodních láček N. vieillardii načervenalé, narůžovělé nebo purpurové. Křídla a vnitřní povrch pastí je často o něco světlejší než vnější povrch, především u nově vytvořených láček.

n_vieillardii_3.jpg

N. vieillardiis nádherně červeně lemovaným obústím

Horní láčky N. vieillardii připomínají tvarem láčky druhu N. pervillei a většinou dosahují délky 15–20 cm. Spodní část pasti je vejčitá, avšak obvod pasti je zúžen ve středové části, což vytváří výrazný val. Horní část láčky je nálevkovitá, láčka se postupně rozšiřuje směrem k ústí, které je nejširší částí pasti se zhruba 4-6 cm v průměru. Spodní láčky N. vieillardii nemají křídla. Víčko je okrouhlé nebo lehce eliptické a okraje jsou většinou lehce zakřivené. Šířka obústí je 4 - 6 mm, je opatřeno nevýraznými žebry. Horní láčky N. vieillardii mají typickou žlutozelenou barvu (i když méně atraktivního odstínu než u N. pervillei), vnitřní plocha láček, obústí a často spodní plocha víčka jsou většinou světle červeně, růžově nebo oranžově skvrnité. Intenzita vybarvení skvrn kolísá. U některých jedinců skvrnité načervenalé zbarvení dominuje také na horní ploše listu, horní láčky jiných forem jsou naopak konzistentně žluté.

Vysoká míra ostrovního endemismu a diverzity, kterou pozorujeme u „periferních“ (míněno na hranicích výskytu rodu, pozn. překl.) Nepenthes, může být vysvětlena izolací těchto rostlin v prostoru a čase. Danser (1928) publikoval teorii o tom, že v rámci rodu  Nepenthes vzniklo mnoho nových druhů díky izolaci populací následující po rozdělení jižních kontinentů během posledních 200 milionů let. Tato teorie může skutečně vysvětlovat neobvyklé rozšíření okrajových druhů Nepenthes na malých a vzdálených ostrovech, jejichž osídlení by bylo v současné době extrémně obtížné  –  tj. na  ostrovech, které dříve tvořily část dávných jižních superkontinentů – jsou jimi Seychely, Madagaskar a Nová Kaledonie. Míra lokálního endemismu je u rodu Nepenthes velmi vysoká a většina druhů láčkovek roste v mimořádně omezených druhových areálech. Proto se zdá být nemožné, že by některý druh láčkovky mohl v nedávné době osídlit Seychely nebo Madagaskar. Možnosti druhu N. macrophylla rozšířit se na řadu vrcholů několik kilometrů od Gunung Trus Madi jsou bezpochyby nesrovnatelně vyšší než šance láčkovky dostat se tisíce kilometrů na Seychely a existuje jen málo „způsobů přenosu“, které by mohly teorii nedávného šíření podpořit. Pokud by skutečně platila teorie, že se okrajové druhy rodu Nepenthes dostaly na své ostrovy během dávných věků a posléze zůstaly izolovány, můžeme uvažovat nad možností, že by sdílené morfologické vlastnosti mohly napovídat, jak by mohla vypadat prapůvodní láčkovka.

Shody v morfologii, především u druhů N. madagascariensis, N. masoalensis, N. pervillei a N. vieillardii mohou naznačovat, že se tyto druhy vyvinuly ze společného prapůvodního druhu. Vzhledem k rozsáhlému rozšíření N. mirabilis (relativně blízkého k ostatním „periferním“ druhům) a morfologické podobnosti druhům N. distillatoria, N. khasiana, N. madagascariensis, N. masoalensis, N. pervillei a N. vieillardii je lákavé přemýšlet nad teorií, že prapředek možná vypadal právě jako N. mirabilis. V současné době jsou naše znalosti o evoluční historii sedmi „periferních“ druhů a vlastně i evoluci celého rodu velmi omezené. Existuje jen velmi málo fosilních záznamů a fosilie druhů jako je N. pervillei, tj. láčkovek z vyvřelých ostrovů s neustále omývaným povrchem (Mahé nebo Silhouette), chybí úplně. Za pravděpodobnější můžeme považovat myšlenku budoucího rozkrytí evoluční minulosti těchto rostlin za pomoci genetických studií.

nova kaledonie.jpg


Dodatek: Vážení členové společnosti, oznamuji vám, že se díky prodeji výtisků knihy Pitcher Plants of the Americas přes www.redfernnaturalhistory.com podařilo získat částku 5 600 dolarů, která byla věnována Meadowview! Jsem vděčný všem členům společnosti, kteří pomohli získat tyto finance na ochranu rodu  Sarracenia. Věřím, že můžeme výrazně zvýšit celkovou částku na pomoc ohroženým rostlinám díky vydání dalších pěti knih, na kterých v současné době pracuji - detaily najdete na www.redfernnaturalhistory.com/conservation.htm. Se srdečným pozdravem, Stewart McPherson.

Aktualizováno ( [24.06.2009] )
 
< Předch.   Další >