CCPS arrow Encyklopedie světa MR arrow FAQ - Barry Rice arrow Kde rostou masožravky? arrow Reportáž z cesty: Západní Austrálie, 2007 - Hledání láčkovice (1. část)
Reportáž z cesty: Západní Austrálie, 2007 - Hledání láčkovice (1. část)
[05.02.2009]
Cesta:

Toto je třetí část z celkově pěti reportáží, které dokumentují některé ze zlatých masožravých hřebů z cesty s mou manželkou Beth v září 2007 po Austrálii. Tato část cesty pokračuje tam, kde předcházející skončila a začíná popisem velmi deštivého dne, který jsme strávili většinou ve voze na cestě mezi oblastí kolem Harvey a jižním pobřežím Austrálie. Samozřejmě že jsme průběžně zastavovali a viděli opravdu skvělé věci. Druhý den byl natolik vzrušující, že zanechal vypálené značky na mém mozku...

Ráno pro mne začalo poněkud brzy. Hlasitě pršelo celou noc; ale byl jsem natolik unaven, že jsem byl ze spánku vyrušován pouze příležitostně, když práskal s výjimečnou zuřivostí. Rozednění bylo utlumeno těžkými mraky, a když jsme se s Beth probudili, Phill už poletoval po domě. Ukázal nám konstrukci, kterou postavil na svém domě, aby mohl splnit požadavky své rodiny poté, co děti vyrostly.

Když jsme se s Phillem bavili, Beth se kradla okolím a hledala ptáky. Phill žije na poklidném předměstí, ale není pochyb o tom, že si sousedé všimli podivné ženy s dalekohledem, kráčející ulicemi kolem sychravým ránem, oblečené pouze do pyžama.

U kávy jsme probírali naše plány; také jsem si vybral vybavení pro další vzrušující den v přírodě. Neočekávaně a navzdory tomu, že nám večer předtím Phill podrobně vysvětlil itinerář pro dnešek, za použití holých vět a jednotlivých slov, nám začalo docházet, že jeho plány byly hodně rozdílné od toho, co jsme nakonec skutečně realizovali. Místo běžné jednodenní exkurze naplánoval nakonec Phill třídenní cestu!


mapau02.gif

Dešťové srážky:

dpale06.jpg

Naše putování začalo. Jeli jsme na jih, přes Bunbury, a nebyli jsme daleko místa, kde jsme předchozího dne navštívili lokalitu s Utricularia multifida, když Phill sjel z dálnice a zaparkoval na písečném okraji silnice. Déšť bubnoval do střechy vozu, ale byl jsem natolik vzrušen, že jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Vyskočili jsme ven a pokračovali po stezce, která nás zavedla do otevřeného zalesněného prostředí zvaného jarrah (Eucalyptus marginata). A pokud myslím otevřeného – podloží bylo tvořeno čistým, bílým pískem téměř bez vegetace. Bylo to skoro jako naváté duny obklopené lesy.

Phill ukázal do písku. Tam, bez jakékoliv ochrany nebo přikrytí, byly tucty růžic malé Drosera paleacea!

Tyto rostliny rostly na mírném svahu tvořeném tím nejjemnějším pískem. Myslel jsem na nepočítaně času stráveného procházením dun se skloněnou hlavou a nohama vířícíma písek – neopatrný člověk by zde snadno mohl udělat nějakou hloupost a vyhladit zcela téměř celou populaci rosnatek v tomto malém útočišti.

Všiml jsem si, že tato oblast byla různě překřížena stopami od motorek a různých terénních strojů.

Já i Beth jsme začali tyto rostliny fotografovat, i přesto, že déšť pokračoval. Můžete si všimnout, že je písek pokrytý důlky od dešťových kapek. Díky proměnlivému počasí nám navlhlo naše fotografické vybavení, což mě velmi znepokojilo.

Déšť vzrůstal do mokré krutosti, a když jsem postupně promokal a prochládal, ukryl jsem se pod malé křovinaté čajovníky (Leptospermum). Pod těmito křovinami rostla Drosera paleacea také, což mi udělalo radost, protože tato oblast nebyla atraktivní pro motorkáře. Všimněte si, že fotografie obsahuje i roztroušené rostliny Drosera menziesii.

Promokání:

stylirepen01.jpg

OK, teď začalo pršet skutečně silně. Nesl jsem sebou také velký plastový plát, který používám na rozptýlení denního světla, ten jsem galantně dal Beth, jako protidešťovou ochranu, aby zůstala suchá a ochránila svůj fotoaparát. (Na rozdíl ode mne měla oblečené oblečení vhodné do deště.) Bohužel byl déšť všudypřítomný. Všechno, mě nevylučujíc, vlhlo víc a víc každou sekundou.

Déšť, jen tak mimochodem – bylo docela chladno, je déšť a já se choulil ve vlhké mizérii pod chladným a kapajícím křovím. Beth stále fotografovala své rostliny (co jí k čertu tak dlouho trvá!?), takže jsem při čekání vyfotil toto malé Stylidium repens. Rostlina velmi dobře zapadala do svého okolí.

Navzdory mému hubování, že jí zvlhne fotoaparát, Beth zatvrzele fotografovala v dešti. Ani jsem si nestačil všimnout, že Phill se již před nějakou dobou vzdálil, a já předpokládal, že do svého teplého a suchého auta. Řekl jsem Beth, že se vracím.

I když jakmile jsem došel k vozu, potkal jsem Phill, který trávil dešťovou přeháňku zkoumáním okolní mokřiny s čajovníky. Snažil jsem se zakrýt svůj úděs, když jeho počínání odklonilo mé kroky, směřující k suchu auta, a já se za ním vydal do mokrého křoví, které právě zkoumal.

Stojí za to zmoknout!

dzone01.jpg

Napřed mě zavedl podél písečné stezky. Déšť se začal mírnit do přeháňky, takže to už nebylo tak strašné. Bylo to skoro příjemné. Ale potom mě Phill nasměroval do křovin, které byly těžce nasáklé kapkami studené vody. Dobře, zanícen í bylo to, proč jsme sem přijeli, takže jsem vešel mezi křoviny, opětovně skrápěn studenou vodou.

(Možná jste si všimli, že mezi mé záliby nepatří být mokrý a prochladlý.)

A tohle je to, co mi chtěl Phill ukázat. Tyto extrémně zajímavé růžice patří exemplářům Drosera zonaria! Fantastické!

Není to paráda, jak jsou tyto růžice téměř ukryté v písku? Protože si rostliny zvolily tuto kamufláž, nebyli jsme zpočátku schopni nalézt jiné exempláře než tyto. Ale po pár minutách jsme si všimli dalších růžic tu i tam v čajovníkovém houští.

Více růžic:

dzone02.jpg

Och člověče, tuto rostlinu miluji. Ve skutečnosti ji má tolik rád, že jsem ani nepostřehl, že se opět spustil déšť. Předtím, než jsem si toho všiml, navlhl mi fotoaparát – viditelně jsem nenaslouchal mému vlastnímu nevrlému a pokryteckému upozorňování Beth. Snažil jsem se nalézt nějaké suché hadříky, abych své vybavení otřel, ale sám jsem byl promočen od hlavy až k patě.

Déšť natolik zesílil, že jsme se rozhodli, že se vrátíme do vozu. Podél cesty jsme nalezli několik kolonií D. erythrorhiza subsp. erythrorhiza. Byly na špatném místě pro fotografování (pod oplocením z ostnatého drátu) a déšť byl neúnavný, takže jsem upustil od jejich fotografování. Bylo to v té chvíli pravděpodobně moudré rozhodnutí, ale když sedím ve své suché a teplé kanceláři, je to jedno z těch, kterých trošku lituji. Oh skutečně – pouze výmluva pro uskutečnění další návštěvy!

Ptáci:

var0051.jpg

Pokračovali jsme dále k jihu. Beth se zajímá o masožravé rostliny, ale daleko více se zajímá o sledování ptáků, takže Phill zastavil u malé rezervace, která obsahovala karri tree (Eucalyptus diversicolor), zvané též Gloucester Tree. Phill nám ukázal, že když zamáváte ve vzduchu jablkem, můžete být zavaleni hejnem malých papoušků.

Tady vidíte Beth a Philla, jak poskytují příhodné prostředí pro rosely (Platycercus icterotis, rosela žlutolící, pozn. překl.). Byli tam také další velcí ptáci, včetně velkých „Australian ringneck parrots“ (Barnardius zonarius; zvaných též „the twenty-eight parrot“, česky barnard límcový, pozn. překl.). Tihle ptáci jsou velcí kolem 35 cm a vidět jednoho z nich letět vysokou rychlostí a smykem přistát na Phillově hlavě, bylo celkem potěšitelné. Měli drápy.

Tohle je Phill, předstírající italskou kašnu.

Hello:

var0067.jpg

Neodolal jsem půvabu těchto malých ptáků. Měl jsem sebou svou makro čočku a tak jsem z ruky vyfotil tento snímek malého, jablko konzumujícího přítele na mé ruce.

Nebyly zde žádné viditelné masožravé rostliny, takže zatímco Beth hledala ptáky v křoví, já měl příležitost vyměnit mé promočené ponožky. Po chvíli jsme se vrátili do auta a pokračovali v naší cestě k jihu.

Kamenitý povrch:

dglan10.jpg

Pokračovali jsme v naší cestě k jihu, až jsme téměř opustili Austrálii. Jen nějakých 7 km od jižního oceánu zastavil Phill auto a nechal nás protáhnout si nohy. Myslím, že už byl unavený s neustálého poslouchání mého skučení po rostlinách, ve chvíli, kdy se mi jen tak vysmíval (Phill: "Vidíš to prostranství? Tady je spousta rostlin"; Barry: "Waaaahhhhh!").

Vybral zajímavé místo k zastávce. Sousedilo s velkou mýtinou, na které slibovaly granitové a mechem obrostlé pahorky slibovaly excelentní lov na masožravky.

Drosera glanduligera:

dglan11.jpg

Není to pěkná rostlina? Podívejte se, jak velká jsou květenství! Velké květy vypadají tak těžce, vypadají, jako by chtěly rostliny převrátit. Bohužel nebyl žádný z květů otevřený, možná díky podmračeným podmínkám. Ovšem nasvícení bylo i tak skvělé.

Pokud máte tento druh rádi, mám tady pro vás další fotografii!

Skalnatý okraj:

dglan12.jpg

Bohužel můj spokojený a suchý stav nevydržel příliš dlouho. Začalo opět pršet. Můžete vidět, že jsou tyto rostliny docela mokré.

Jeden z mých ovladačů na fotoaparátu začal selhávat, bez debaty díky promočení, které nastalo na lokalitě Drosera zonaria. Nechtěl jsem ho poškodit ještě více, tak jsem se snažil použít svůj difuzér jako ochranu před deštěm, ale fungovalo to pouze jako sběrač vody stékáním dolů po mých zádech a dolní částí kalhot. Brzy jsem byl znovu prokletě promočený. Takovou cenu jsme museli zaplatit!

Jako protiklad těmto velkým a kvetoucím rostlinám je zde tento drobný, ale okouzlující malý exemplář pro vaše potěšení.

Růžové květy:

umult07.jpg

Skvělé – mechová membrána držící se na skalnatém povrchu, byla zázemím pro růžově kvetoucí Utricularia multifida. Hmm, na tomto snímku je množství zajímavých svislých čar.

Tady je další snímek z této lokality.

Vím, že si pořád stěžuji na déšť, ale nebylo nikoho, koho bych mohl obviňovat z tohoto nepohodlí, vyjma sebe. Nikdo mne nenutil lehat si na zem na studený granit, abych zalehl proud dešťové vody!

(Z koho si to tady snažím dělat legraci – byly to skvělé okamžiky mého života!)

Laločnatost:

umult08.jpg

Spodní korunní pysk (tzv. spodní okvětní lístek) na této rostlině Utricularia multifida byl daleko více vykrojen než u rostlin, které jsme viděli včera. Také žluté skvrny byly menší.

Světle zelená rosnatka:


dmode02.jpg

Ano, vím, že byste rádi věděli, co to je za rosnatku. Je to Drosera modesta, malý a drobný druh. Všimněte si, jak je stonek klikatý a jak jsou řapíky mírně zahnuté.

Tady je další pohled na prostředí, který ukazuje, že i takovéto relativně prosté prostředí může nabídnout spoustu zajímavých věcí, jako například místní Drosera glanduligera.

Jedna věc, kterou nevidíte díky výběru mé kompozice, jsou travnatě vypadající rostliny, které byly na mechu velmi běžné. (Můžete jednu z nich vidět jednu z nich uprostřed vzadu na snímku, který byl přiložen k předchozímu odstavci.) Tato rostlina je Romulea rosea (Guildford grass), nepůvodní, invazivní a z kultury do přírody zavlečená. Nezdá se, že by příliš vytlačovala původní rostlinstvo a doufám, že tomu tak bude i v budoucnu.

Usměrňování deště:

var0052.jpg

Zatímco já jsem se ukryl před neustálým deštěm pod můj obligátní plastový kryt, mrknul jsem kolem a zjistil jsem, že Beth nějak přesvědčila Philla, aby se stal jejím permanentním deštníkem. Phill to pro mě neudělal, ale předpokládám, že je to proto, že je Beth daleko roztomilejší než já.

Hmmm, i odtud jsem mohl vidět, že pracuje s opravdu pěkným souborem květů Drosera glanduligera a Utricularia multifida. Proklatě, přál bych si, abych je uviděl já. Možní svoje fotografie pro vás zveřejní online. Také jsem si všiml, že si chytře vybrala k lehnutí místo, kterým neodtékala dešťová voda, na rozdíl od toho proudu, který jsem si předtím pro ulehnutí vybral já.

V době, kdy si Beth a Phill hráli s těmito rostlinami, vydal jsem se zpět k autu vydávajíc čvachtající zvuky při každém promočeném kroku.

Jo, studená mizérie užírající mou duši mne zahnala zpět do auta. Ale potom jsem si všiml, že na neobjeveném místě stranou cesty, ne dál než nějakých 5 metrů, rostla velice pěkná rosnatka, šplhající po čajovníku. Ano, objevovala se z po kolena vysoké vegetace mokré od deště a prozkoumat ji by znamenalo promočit se až po kolena, ale neměl jsem jiné volby než následovat hlas sirény. Vystoupil jsem z auta a zjistil, v úděsu, že hustá vegetace ukrývala fakt, že se okraj cesty strmě svažuje dolů. Sesurfoval jsem několik metrů dolů kopcem, až jsem se nakonec zastavil (díky bohu jsem stále stál) v něčem, co se skutečnosti bylo po prsa vysokým, silně mokrým plevelem. Klestil jsem si cestu skrz něj, abych se k rosnatce dostal a jako poděkování mne okolní rostliny zahrnovaly chladnou, mokrou, dešťovou vodou.

Bú, bú, bulibuli.

Západní Austrálie, 2007 - Hledání láčkovice (2. část)
Západní Austrálie, 2007 - Hledání láčkovice (3. část)


Reportáž z cesty: Nový Jižní Wales, Austrálie (1. část) (volně přístupný)
Reportáž z cesty: Nový Jižní Wales, Austrálie (2. část)
(volně přístupný)
Reportáž z cesty: Západní Austrálie 2007 Náš první den (částečně přístupný)
Reportáž z cesty: Západní Austrálie 2007 Hledání láčkovice australské (částečně přístupný)

Revised: December 2007
©Barry Rice, 2005
T: Radek Kastner
Aktualizováno ( [25.02.2009] )
 
< Předch.   Další >