CCPS arrow Encyklopedie světa MR arrow Články o MR arrow Časopis - veřejné články arrow O jednom výletě, aneb jak jsem si to užil
O jednom výletě, aneb jak jsem si to užil
[08.01.2009]

Radek Panenka

Když byla vyhlášena tato soutěž (soutěž o členství v CCPS na rok 2009 a knihu Stewarta McPhersona, pozn. editor), chvíli jsem váhal, ale pak jsem si řekl: ,,Je finanční krize, zkusím to a pokud vyhraji, ušetřím na členství a koupím si Srbovu Tequilu.“  Téma článku mě napadlo hned: Můj říjnový výlet do Jizerských hor za jednou tak trochu podivnou rosnatkou.


clanek_001.jpg

Tak nevím, zdali by se má dva a půl letá dcera tímto prodírala.

clanek_002.jpg

Tak kvůli tomuhle jsem tak blbnul.


 

Již koncem léta jsem věděl, že tam musím ještě jednou a to stůj co stůj. S klukama jsme tam byli v létě. Tu kytku jsme našli, pak přišly silné pochybnosti… Ale tuhle část všichni znáte (viz fórum Masožravé rostliny a příslušné vlákno, pozn. editor)… Chtěl jsem tam jít v době, kdy už jsou kytky zatáhlé, abych vyfotil hibernakula. Ale jděte si na výlet, když vám manželka koncem pracovního týdne lehce naznačí: ,,Ty jsi celý týden v klídku někde v práci, zatím co já se starám o dvě malé děti, tak alespoň o víkendu se jim můžeš věnovat, abych si také odpočinula.“ A tak jsem uvažoval: ,, Že bych vzal alespoň dceru s sebou? Je starší … Ale přeci jen, ve dvou a půl letech se prodírat kosodřevinou? No nevím… Ale hlavně! Tohle není žádná akce pro slečinky!!“ A pak to přišlo! 28. říjen úterý! To přeci není víkend, a když budu pryč, bude to, jako kdybych byl v práci. V práci jsem si pečlivě z internetu stáhnul podrobné satelitní snímky a naplánoval cestu, ale pořád nebylo zcela jisté, zda skutečně někam půjdu. Až teprve v pondělí večer jsem na sto procent věděl, že zítra vyrážím. A do háje! Všechny ty satelitní snímky mám sice stažené ale v práci v počítači. No nic, snad to mám v hlavě.


clanek_003.jpg
Docela mlha…

Co počasí? Má pršet a teploty tak maximálně 5 stupňů nad nulou. Mé rozhodnutí ale bylo vyrazit za každou cenu. Jak v tom dešti budu fotit? Tak to mám vymyšlené. Foťák dám do podvodního pouzdra a postavím na stativ. Původně jsem to pouzdro kupoval, abych mohl fotit na Jadranu chobotnice, ale když není Jadran, tak alespoň Jizerky. Co boty? Mají díry v podrážce. Holt budu mít mokré ponožky, s tím musím počítat. Budu se brodit vysokou trávou. No tak budu promočený po pás, to se nedá nic dělat. Vezmu si s sebou termosku s teplým čajem. Už mi není dvacet, abych machroval jenom s lahví studené vody. Budu rád, když se tam alespoň trochu zahřeji. No a trochu toho jídla.

clanek_004.jpg
Severský prales.
clanek_005.jpg
Ještě jednou severský prales.

Je ráno a já vyrážím autem na Smědavu. Počasí je opravdu pod psa. Mlha, zapnuté stěrače zkrátka paráda. Konečně pořádná drsoňská akce. Jen doufám, že tam nebude! A do háje je tam. Na Smědavě na parkovišti tam sedí v přístřešku a vybírá parkovné. Kdo by jí tam v takovém počasí čekal. Na ceduli má parkovné 100 Kč ale to je pro cizince, češi platí jen šedesát. Prý tam dnes nemá moc kšeftů, takže za chvíli pro ni přijede manžel. A to nemohl přijet o hodinu dřív? Platím a vyrážím. Hned za Smědavou je křižovatka. Tady jsme minule šli špatně, musím se vydat správně. Jdu dál po asfaltce a snažím se sledovat okolí. Náhle se zastavím a zaposlouchám se. Tak tohle v Liberci nemáme! Takové ticho! Jen šumění stromů. Žádné zvuky z lidské činnosti. Nikde nikdo. Jen mlha a mrholení, které za chvíli přejde v lehčí deštík. Na další křižovatce přemýšlím, kudy se vydat. Rozhoduji se pro jednu z cest a jdu dál. Stalo se vám někdy na výletě, že jste se na křižovatce rozhodovali která je ta správná cesta, poté jste se po jedné vydali ale po kilometru jste usoudili, že jdete špatně, vrátili se a vydali se druhou cestou, abyste po čtyřech kilometrech zjistili, že ta první cesta byla ta správná? Tak přesně tohle se mi stalo. Naštěstí se ta cesta dost stáčela k té mé správné cestě, takže jsem si vlastně jen asi 5 kilometrů zašel. No škoda té hodiny cesty. Konečně jsem na té mé správné cestě a vyhlížím odbočku vyježděnou traktorem, kterou jsem si našel na satelitních snímcích a která mě přivede až na hranice Rašeliniště Jizery.

clanek_006.jpg
Samozřejmě trochu té klikvy.
clanek_007.jpg
Kde já ji přelezu? 

Poté asi tři sta metrů takovým zabahněným terénem. Později jsem se dozvěděl, že se tato část jmenuje ,,V močálech“, že může být velmi zrádná a že se ji někteří dokonce vyhýbají. Pak přichází na řadu řeka Jizera. Sice to je ještě takový potok ale kde ho překonat, abych se nenamočil. Ne že bych byl suchej, ale přeci jen bych nerad šlapal přímo do vody. A tak jdu proti proudu a hledám místo, kde bych řeku přelezl nebo přeskočil. Pomalu ale jistě ztrácím v mlze směr, kterým jsem chtěl za řekou pokračovat. Konečně řeku překonávám ale… Kde to vlastně jsem? Tahle kosodřevina mi trochu připomíná tu, kolem které jsme šli v létě. Ale nevím, nevím. No zkusím to. Cestou mě fascinují koberce rudého rašeliníku. Ten rašeliník je fakt hustej. Připadám si jak někde v Tundře. Teď se tu někde vynoří los…Los se nevynořil, ale říkal jsem si: ,,Je říjen, jeleni jsou v říji, vidět takhle nějakého paroháče to by bylo něco a což teprve ho vyfotit.“ Jednu laň jsem skutečně vyplašil. Přicházím k porostu kosodřeviny a tak se skrze ni prodírám a hle, rašeliniště. Tohle ale není to rašeliniště, které hledám. Tohle je mnohem větší. Á už vím, co je to za rašeliniště, takže jsem docela blízko. Musím se kus vrátit skrz tu kleč a pak se rozhlédnout. Ale jak, když je mlha? Co támhle ty obrysy stromů? Zkusím jít tím směrem přes tu louku. Tam by měla být další kleč. No jo ale je tu suchej smrkovej les. Ale támhle je nějaká kleč. Zkusím se skrz ni prodrat a uvidím co dál. Co to? Tady je nějaké rašeliniště. Ty vole, vždyť to je ono! No konečně jsem tady! Tak to byl teda mazec.

clanek_008.jpg
Fakt mokrá tráva.
clanek_009.jpg
Stromy byly vysloveně obaleny vodou. 

Odkládám batoh a stativ s fotoaparátem, který jsem po celou dobu měl v ruce a občas také něco vyfotil a již po několikáté se zaposlouchávám do ticha. Je slyšet jen šumění větru. Ale to k tichu jaksi patří. Jsem možná na nejodlehlejším místě Jizerek. Klidně bych věřil tomu, že od naší letní návštěvy až po dnešek tu nikdo nebyl. Nahrává mi i fakt, že tu kytku, kvůli které tu tak blbnu, zde objevili až v roce 1997. Pravda, ještě před válkou tu nedaleko byly tři vesnice. Dnes zůstala jen jedna, a to na české straně, Jizerka. Z dalších dvou zůstaly jen ruiny. Po válce se v ruinách skrývali polští četníci a zajali každého Čecha, který překročil hranice, aby ho odvedli na nucené práce do Varšavy. Pozdější vznik rezervace ale také hraniční pásmo a přítomnost pohraničníků do této části Jizerek rovněž zrovna moc lidí nepřivedlo. V neposlední řadě tomu napomohla i již výše zmiňovaná pověst zrádných močálů.

clanek_010.jpg
Občas jsem zapomněl pořádně vyleštit sklo před objektivem.
clanek_011.jpg
Ještě jednou fakt mokrá tráva.

Znovu se zaposlouchávám do ticha. Možná bych měl tenhle článek přejmenovat na ,,Reklama na ticho“. Ale co to? Já slyším lidské hlasy! Sice vzdáleně, ale přesto to je rušivý element. Co když mě tu najdou? No co, tak uvidí blázna, který tu fotí nějaké pupínky. Naštěstí hlasy ustaly a tak si konečně mohu dát ten teplý čaj s nějakým tím žvancem a poté se vrhám do focení. Promrzlé ruce mi říkají: ,,Přestaň už fotit!“ Ale rozum namítá: ,,Neblbni, doma bys toho litoval.“ 
clanek_012.jpg
A zase docela mlha.
clanek_013.jpg
Tady jsem dopil svůj čaj.

Poté, co jsem se dostatečně nabažil a vše zdokumentoval, vydávám se na zpáteční cestu. Zamířím rovnou k Jizeře a znovu se prodírám severským pralesem. Před pár lety jsem tu asi tři kilometry po proudu zahlédl velkého šedého ptáka na dlouhých nohách s dlouhým zobákem. Majestátně si tam vykračoval podél pásu kosodřeviny. Bylo to jako scéna vystřižená z jiného filmu, jako by se tam procházel mimozemšťan. Tenkrát jsem si kladl otázku, co to je za ptáka a co tu na těch rašeliništích dělá? Usoudil jsem, že zřejmě přelétá Jizerky a že si tu jen odpočinul. Nedávno jsem si někde přečetl, že tu velmi vzácně hnízdí jeřáb popelavý. Dnes můžu směle říct: ,,Já jsem ho tam viděl.“ Přicházím k Jizeře a snažím se ji překročit, ale znovu musím jít proti proudu. Po překonání řeky procházím močály, vylézám do svahu a dostávám se na cestu, po které se vydávám zpět na Smědavu. Cestou se zastavím ještě v jednom takovém přístřešku, kde dojím zbytky a dopiji čaj. Pak už to je jen otázka času, než dojdu k autu. Jsem příšerně promočený ale šťastný. Šťastný že jsem si to mohl pořádně užít. A také s novým poznatkem a to, že i při tom nejhnusnějším počasí a v jakémkoli ročním období je příroda možná sice trochu drsná, ale nádherná.


Fotografie©Radek Panenka

 

Aktualizováno ( [11.01.2009] )
 
< Předch.   Další >