Hledání

Vstup pro členy






Zapomenuté heslo
CCPS
Rod Heliamphora a Guyanská vysočina
[16.10.2008]

Rozmanitost rodu Heliamphora - Rod Heliamphora a Guyanská vysočina 

Stewart McPherson

Během let 1838 a 1839 byl britskou vládou vyslán slavný německý kartograf Robert Schomburgk do vzdáleného nitra kolonie Britská Guyana (nyní Guyana), aby zmapoval odlehlé hranice provincie a prozkoumal místopis a geologii této oblasti. Během ranného 19. století se koloniální vláda domnívala, že jsou vnitřní oblasti Britské Guyany nepřesné. Několik badatelů cestovalo touto krajinou během předchozích tří set let a vrátilo se se zprávami o mystické krajině, které vévodí impozantní hory a vrcholky, ale informace, které existovaly, byly nejasné a často obtížně uvěřitelné. V roce 1595 podal Sir Walter Raleigh zprávu o obrovských vrcholech, které připomínají „bílé kostelní věže“ a v roce 1780 popsal Capuchin Mariano (španělský misionář) vynořující se hory, které připomínají „ohromné věže a hrady“.

Sedm měsíců Schomburgk cestoval džunglí a savanami Britské Guyany vstříc odlehlému srdci Guyanské vysočiny. Z dálky na hranici spatřil, tam kde se dnes potkává Venezuela, Guyana a Brazílie, úžasnou náhorní rovinu se svislými stěnami. Ve svém deníku si poznamenal „Zůstal jsem ohromeně zírat na giganticky mohutné stěny a ovládán pocitem téměř mučivé úzkosti … dívajíc se na tuto závratnou výšku, skalnatá masa vypadala divoká a děsivá“.


diversity_of_heliamphora2.jpg
Foto©Stewart McPherson
Zaujatý Schomburgk cestoval vstříc velké hoře a nakonec dosáhl spodní části gigantické náhorní plošiny kde, ve stínu horských srázů, objevil obrovskou bažinatou mokřinu, která byla domovem velkého množství nových rostlinných a živočišných druhů. A tak uchvácen bohatostí nových druhů pojmenoval tuto mokřinu ‘botanickým El Doradem’ a mezi záplavou nových druhů objevil i rostlinu s láčkami – první zaznamenanou v jižní Americe. 

Ve své práci z roku 1840 „Journey from Fort San Joaquim, on the Rio Branco, and Thence to Roraima“, Schomburk poznamenal o této rostlině s okouzlením; „Další velmi zajímavá rostlina, Heliamphora nutans, se podobá rostlinám s láčkami, jakými jsou např. ty u Sarracenia variolaris; (nyní pojmenované S. minor), ale je zde velká odchylka v květu; jako ve zmiňovaném rodu i zde je několik květů a semena jsou křídlatá“.

Během 150 let, které uběhly od doby, kdy Robert Schomburgk putoval k Mount Roraima, objevili cestovatelé a badatelé přes sto podobných stolových hor, rozložených napříč jižní Venezuelou, Guyanou a severní Brazílií. Na jejich vrcholech bylo objeveno dalších 14 druhů rodu Heliamphora (H. chimantensis, H. elongata, H. exappendiculata, H. folliculata, H. glabra, H. heterodoxa, H. hispida, H. ionasii, H. macdonaldae, H. minor, H. neblinae, H. pulchella, H. sarracenioides a H. tatei). A skutečně je dnes jasné, že Heliamphora je největším rodem rostlin s láčkami v celém Novém Světě a že také zahrnuje některé z největších, nejokázalejších a nejbarevnějších druhů mezi všemi masožravými rostlinami.

Doposud však zůstal rod Heliamphora, navzdory pozoruhodnému charakteru, poměrně málo známý v botanických a pěstitelských kruzích – zvláště potom ve srovnání s ostatními rody masožravých rostlin. Dokonce i dnes je pouze pár druhů široce pěstováno a naše pochopení systematice a taxonomii této skupiny zůstávalo nejasné ještě zcela nedávno – několik druhů bylo opakovaně špatně označováno v terénu a chybně redukováno nebo nesprávně slučováno systematiky s jinými taxony. Konkrétně zůstává mnoho nejasností kolem skupiny rostlin H. neblinae, H. macdonaldae a H. tatei. 

Jeden z důvodů, který vysvětluje malou známost rodu Heliamphora je neoddiskutovatelná odlehlost a nedostupnost oblastí, kde se přirozeně rostliny vyskytují. Většina druhů rodu Heliamphora se vyskytuje výlučně na vrcholcích nebo bocích „Tepuis“ – stolových hor Guyanské vysočiny (Venezuela, Guyana a severní Brazílie) a v mnoha případech často jen na jedné nebo dvou jednotlivých horách. Vzhledem k tomu, že většina Tepuis se tyčí stovky metrů nad okolní Guyanskou nížinou a je obklopena na všech stranách svislými srázy, je většina z nich přístupná pouze za použití vrtulníku a je navštěvována pouze velmi příležitostně výzkumníky a zeměměřiči.


diversity_of_heliamphora3.jpg
Foto©Stewart McPherson
Je to právě ekologická izolace jednotlivých Tepuis, která poháněla ohromnou rozmanitost rodu Heliamphora. Tepuis představují klimaticky podobná, avšak místně izolovaná přírodní prostředí a následkem čehož je biografie rostlin Guyanské vysočiny podobná té, jako u oceánský souostroví. Roztříštěnost rostlinné a živočišné populace na oddělených horských „ostrovech“ povzbudila prudký vývoj, který vedl druhy k tomu, aby se lépe přizpůsobily klimatickým a ekologickým odlišnostem a tak se každý druh specializoval a stal různorodým. Podobně jako Darwinovy pěnkavy nebo želvy na Galapágách, se rod Heliamphora vyvinul v rod obsahující široké spektrum druhů, z nichž každý se liší tvarem, velikostí a barvou, aby se přizpůsobil specifickým ekologickým nikám v rámci svého prostředí.
Například H. ionasii roste výhradně uprostřed husté vegetace a tak vytváří velké, 30 – 45 cm vysoké, nálevkovité listy, aby se vyhnula zastínění a vytlačení. Protože je závislá na lákání hmyzu, jako zdroje živin, vytváří nápadně červené a oranžové listy, které zřetelně kontrastují s okolní vegetací a vzbuzují tak pozornost potenciální kořisti. Vzhledem k tomu, že se výhradně vyskytuje v mlžných lesích na bocích masivu Ilu-Tramen, chytá obecně větší hmyz než ty druhy, které se vyskytují na pustých, plochých vrcholcích a jako důsledek se jí vyvinuly extrémně nápadné, dolů směřující chlupy, které pomáhají zadržet polapený hmyz.
diversity_of_heliamphora6.jpg
Foto©Stewart McPherson
Naproti tomu H. minor se specializovala opačným vývojovým směrem a roste většinou v nehostinných a extrémně pustých oblastech z velké části postrádající vysokou vegetaci. Adaptovala se zmenšením velikosti svých listů a tak se ukryta mezi prasklinami a prohlubněmi ve skalnatém povrchu a uprostřed jiných rostlin, kde je vystavení větrným podmínkách a výkyvům teplot redukováno. Protože často loví pouze malou hmyzí kořist, nepotřebuje dlouhé, dolů směřující chlupy na vnitřní straně povrchu svých listů a místo toho má pouze velmi malé chlupy.
diversity_of_heliamphora5.jpg
Foto©Stewart McPherson

I když se H. pulchella často vyskytuje ve velmi vlhkém prostředí porostlém vegetací a na toto prostředí se adaptovala tím, že postrádá odvodňovací otvor uprostřed svých láček (který naopak většina ostatních heliamfor má). Díky tomu může růst i v hluboké vodě a nepřijde o živiny z polapeného hmyzu, které jsou obsaženy uvnitř láček.
diversity_of_heliamphora4.jpg
Foto©Stewart McPherson 
Pozoruhodná adaptabilita v rámci rodu Heliamphora umožnila vznik extrémně úspěšné skupiny rostlin – kombinace velmi specifických adaptací jednotlivých druhů, stejně jako neodmyslitelná schopnost získávat živiny nedostupné běžným nemasožravým rostlinám, umožnilo rodu Heliamphora naprosto obsadit ekologické niky prostředí vrcholků Tepuis. Díky tomu patří heliamfory mnohdy mezi nejčastěji se vyskytujícími druhy na vrcholcích stolových hor a paradoxně se častěji vyskytují na nejpustějších a nehostinných místech, kde je schopno růst nebo konkurovat pouze několik málo jiných druhů rostlin.

Adaptace rodu Heliamphora jako rostlin s láčkami je vskutku tak úspěšná, že se na podobném principu vyvinuly minimálně další dva jiné rody rostlin – Brocchinia a Catopsis – broméliovité láčkovité rostliny. U obou těchto rodů existují listové růžice, které společně vytvářejí „láčkovou“ nádobu, která obsahuje vodu a do níž se chytá hmyzí kořist – ale masožravý mechanismus, na který tyto rostliny spoléhají je v základě na postaven na totožné stavební konstrukci a principu gravitační pasti, který představuje masožravá povaha rodu Heliamphora. I když je rozmanitost druhů obou těchto rodů relativně omezená, jsou přesto broméliovité rostliny extrémně úspěšné a mohou se množstvím polapené kořisti měřit s heliamforami.


diversity_of_heliamphora1.jpg
Foto©Stewart McPherson


Dvě nové knihy Stewarta McPhersona – „Pitcher Plants of the Americas“ a „Lost Worlds“ zkoumají rozmanitost heliamfor a Tepuis detailně – podívejte se, prosím na detailní přehled a vzorové fotografie na www.redfernnaturalhistory.com.

Nová kniha Stewarta McPhersona „Pitcher Plants of the Americas“ zkoumá přírodní ekologii a pozoruhodnou různorodost všech známých druhů rodu Heliamphora. Stewart prodává knihy osobně přes svou internetovou společnost www.redfernnaturalhistory.com, aby zvýšil příspěvek pro Meadowview Biological Station – která má za cíl věnovat 5 až 10 akrů přirozeného prostředí špirlic permanentní ochraně – prosím podívejte se přímo na stránky www.redfernnaturalhistory.com/conservation.htm.


Zdroje 

Schomburgk, R. H. 1840,Journey from Fort San Joaquim, on the Rio Branco, to Roraima, and Thence by the Rivers Parima and Merewari to Esmeralda, on the Orinoco, in 1838-9” Journal of the Royal Geographical Society 10: 191-247.


T: Radek Kastner

Aktualizováno ( [13.11.2008] )