Hledání

Vstup pro členy






Zapomenuté heslo
CCPS
Utricularia
[02.10.2008]

Utricularia L. (1753) - Bublinatky

Utricularia je rod, který čítá nejvíce druhů masožravých rostlin, řadí se sem více než 220 vlastních druhů, ale i druhy rodů Biovularia a Polypompholyx. Dohromady s rody Genlisea a Pinguicula se řadí k čeledi bublinatkovitých (Lentibulariaceae)

OBECNÉ INFORMACE
Poprvé byly bublinatky zmíněny již roku 1553 pod názvem 'Millefolium aquaticum’ (dnes Utricularia vulgaris). První popis rodu uskutečnil roku 1753 CARL VON LINNÉ (Linneaus). Až 100 let po té byla zpozorována činnost pastí a C. DARWIN toto pozorování zveřejnil roku 1875. Pojmenování Utricularia pochází z latinského slova utriculus (= malá hadička) a je tím naznačen tvar hadicovitých lapacích měchýřků, které připomínají dříve používané hadice na vodu či víno.

ROZŠÍŘENÍ
Bublinatky osidlují největší oblast masožravých rostlin a jsou zastoupeny na všech kontinentech. Nepočítají se sem nejsevernější zeměpisné šířky a severní Afrika. Díky svému širokému rozšíření je možné bublinatky nalézt v tropických, subtropických ale i v mírných oblastech. U. brachiata a U. kumaonensis lze nalézt dokonce i ve vysokohorských polohách 4200 m v Himaláji.

Bublinatky vyhledávají rašelinité nebo písčité půdy chudé na živiny a s kyselou půdní reakcí, zřídka je lze nalézt na alkalických půdách, protože tam nejsou oproti ostatní vegetaci tolik konkurenceschopné.
Terestrické a semiakvatické druhy rostou na velmi mokrých půdách a osídlují buď trvale nebo aspoň sezónně mokré, zčásti zaplavené oblasti. Často se nachází v blízkosti vod, malých louží, v polštářích mechu, skalách často svlažovaných deštěm nebo loukách, kam prosakuje spodní voda. Vodní druhy osidlují jako volně plovoucí rostliny rybníky, jezera nebo tůně, které obsahují málo živin, a upředňostnovány jsou plynoucí toky. Epifytické druhy rostou na mechem porostlých stromech nebo jako přisedlé rosliny na jiných rostlinách, které bublinatkám poskytují vlastní část vlhkosti.
Jihoamerický druh U. humboldtii se nachází často ve vodou zaplněných trychtýřích bromélií, které tomuto druhu poskytuje optimální stanoviště s dostatkem drobných živočichů.

CHARAKTERISTICKÉ RYSY
Bublinatky jsou akvatické, terestrické ale i epifytické rostliny. Terestrické a epifytické druhy tvoří nadzemní listy o různých tvarech a velikostech. Listy jsou většinou velmi drobné, stonkaté, čárkovité až vejčité. Listy epifytických druhů jsou větší, a i delší než 1 m u druhu U. longifolia. Akvatické druhy tvoří hustou síť pod vodní hladinou, která může dosáhnout šíře i přes 1 m. (např. U. vulgaris). Na základně květních stonků se nachází listy naplněné vzduchem, které květům poskytují podporu.
Mnohé druhy jsou jednoleté, protože jsou odkázány na trvale mokrá stanoviště a nemohou tak přežívat období sucha. Přesto si některé druhy vyvinuli jisté strategie, jak přečkat i tato období sucha.
Tak tvoří některé druhy sekce Orchidioides hlízy (např. U. endresii a U. asplundii). Přitom nadzemní listy odumírají a rostliny přežívají pouze ve formě hlízy. Jakmile je stanoviště opět dostatečně vlhké, rostliny nově vypučí.
Australský druh U. menziesii tvoří podzemní hlízy, které slouží jako zásobárna vody, a s jejíž pomocí rostlina přežívá období horkého a suchého léta stejným způsobem jako hlíznaté rosnatky.
Bublinatky mírných klimatických oblastí tvoří zimní pupeny (turiony), a tak přežívají chladná roční období.

LAPACÍ MECHANISMUS
Místo kořenového systému tvoří bublinatky hustou síť drobných, stopkatých lapacích měchýřků, které narůstají na výhoncích. Ústí těchto sacích pastí je opatřeno malými štětinatými chloupky, které dokáží vnímat pohyb a vyvolají otevření pasti, jakmile se jich dotkne případná kořist. Vzniklým podtlakem je nasáta voda a zároveň je tak do pasti lapena i kořist. Uvnitř pasti je kořist trávena pomocí enzymů a uvolněné živiny rostlina vstřebá. Voda je pak opět vyloučena, takže stěny pasti se opět prohýbají dovnitř a vzniká tak podtlak. Kořist představují hlavně prvoci, hlístice, vířníci, plankton a jiní mikroskopičtí živočichové.

KVĚT
Četné druhy, formy a variety rodu vytváří celou řadu nejrůznějších květů různých forem a barev. Existuje množství variací květů, které se od klasického vzhledu běžného květu velmi liší. Většina druhů mívá žluté květy, často se vyskytují i modré, růžové, lila nebo bílé květy. Již zřídka je možné se setkat s červeně nebo oranžově kvetoucími rostlinami.
Mnohé bublinatky jsou schopny samoopylení, existují i takové druhy, které jsou závislé na opylení z jiné rostliny.

PĚSTOVÁNÍ
Obecně není pěstování bublinatek obzvláště náročné. Skoro všechny druhy potřebují hodně světla, je ale pokud možno dobré zabránit přímému slunečnímu záření. Podle původu dané rostliny můžeme bublinatky pěstovat při denních teplotách od 20 - 35 °C. Akvatické druhy severní hemisféry snášejí i mráz.
Většina terestrických a poloakvatických druhů se dobře pěstuje ve směsi rašeliny s pískem nebo v čisté rašelině. Rostliny mají rády velmi vlhký substrát a mohou být i částečně zaplaveny. Epifytické druhy zaplavení nesnášejí. Daří se jim na dobře větraných stanovištích s vysokou vzdušnou vlhkostí. Doporučovaný substrát představuje propustná směs z rašeliníku nebo rašeliny s borovicovou kůrou s trochou vermikulitu. Akvatické druhy lze pěstovat ve venkovních rostlinných bazénech nebo v zahradních rybníčcích. Přitom je nutno dbát na obsah živin ve vodě. Voda by měla být chudá na živiny a složení přikyselené rašelinou.

Většinu druhů bublinatek lze množit nejen výsevem, ale snadno i dělením. Mnohé druhy lze množit i listovými řízky.


Další odkazy:
- K tématu bublinatek lze obzvláště doporučit stránku Tima Malcolma (Kanada), který se intenzívně s tímto rodem zabývá a vytvořil velmi pěknou stránku věnovanou výlučně tomutorodu. http://www.islandnet.com/~tmalcolm/
- Detailní návody, stejně jako množství fotografií druhů domácích v Jižní Americe, se nacházejí na stránce Fernanda Rivadavia: http://www.ladin.usp.br/carnivoras/Portugues/Genera/Utricularia/first.html
 

Literatura:

Barthlott, W., Porembski, S., Seine, R., Theisen, I. (2004): Karnivoren - Biologie und Kultur Fleischfressender Pflanzen. Verlag Eugen Ulmer.
Braem, Dr. Guido (2002): Fleischfressende Pflanzen - Gattungen und Arten im Porträt. Augustus Verlag München.
D'Amato, P. (1998): The Savage Garden - Cultivating Carnivorous Plants.
Labat, J. J. (2003): Fleisch fressende Pflanzen - Auswählen und Pflegen. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart.
Lowrie, A. (1998): Carnivorous Plants of Australia - Vol. 3
Slack, A. (1979): Carnivorous Plants. Reed, London.
Taylor, P. (1989): The Genus Utricularia. Kew Bulletin Additional Series 14, Royal


© Markus Welge | Poslední aktualizace: 17.09.2007 

T: Josef Molnár

Aktualizováno ( [03.10.2008] )