Hledání

Vstup pro členy






Zapomenuté heslo
CCPS
Pinguicula
[02.10.2008]

Pinguicula L. (1753) - Tučnice

V rámci rodu Pinguicula (tučnice) existuje více než 90 druhů, poddruhů a variet, stejně jako mnohé přírodní hybridy a hybridy uměle vypěstované a spolu s rody Genlisea a Utricularia (bublinatka) patří tučince do čeledi bublinatkovitých (Lentibulariaceae).

OBECNÉ INFORMACE
Rod zmínil již v 15. století VITUS AUSLASSER jako "Smalz chrawt" (tučnice). Pojmenování Pinguicula uvedl ve svém herbáři KONRAD GESSNER roku 1561 a vychází při tom z latinského pinguis, což znamená 'tuk' a označuje tak masívní, tučné listy. Masožravé vlastnosti rodu objevil roku 1873 W. Marshall a o dva roky je potvrdil C. Darwin.
Pasti tučnic se počítají k aktivním lepivým, adhézním pastem.

ROZŠÍŘENÍ
Tento velmi rozšířený rod je doma především na severní polokouli. Většina druhů pochází z Mexika, následně z Evropy, Střední Ameriky a Karibiku (např. P. filifolia a P. albida). Několik málo z nich lze nalézt i v Jižní Americe (např. P. antarctica), severní Africe (P. lusitanica) a Asii. Tyto rostliny osídlují tropické, subtropické ale i oblasti s mírným podnebím. Tučnice upřednostňují vlhké, většinou bažinaté půdy, břehy řek, rašeliniště, pískovcové skály a částečně i stěny skal s obsahem vápence (např. P. vallisneriifolia). Oproti jiným rodům osídlují tučnice vedle kyselých i zásadité půdy.

Dělení podle formy vzrůstu
Podle výskytu buď v mírných nebo tropických klimatických oblastech se druhy dělí na dvě skupiny podle formy vzrůstu, které se dále dělí na dvě typické varianty. Rozlišování přitom spočívá na tom, jaké tvary listů rostlina tvoří, přičemž tvary se podle ročních období mohou velmi lišit.
Forma vzrůstu typický pro mírné klimatické oblasti (CASPER 1969), který roste v mírných podnebných oblastech Eurasie, se liší od formy vzrůstu v tropické oblasti hlavně tvorbou zimních listových růžic (hibernaculum), pomocí kterých rostliny přežívají chladná období.
Tyto ekologické skupiny se dále dělí vždy do dvou podskupin. Vegetativní a generativní růžice stejnolisté formy se skládají z listů jedné velikosti a formy, zatímco růžice různolistých forem se skládají z listů různých velikostí a tvarů.
Typičtí zástupci tropických různolistých forem jsou skoro všechny druhy mexických náhorních plošin, kde tučnice přečkávají chladnější období sucha prostřednictvím přezimovacích pupenů.

KLIMA
Mexické tučnice: Mexiko poskytuje největší rozmanitost druhů tohoto rodu. Přibližně 60 druhů tam nachází svou domovinu, okouzluje fialkovitými květy ale i svou enormně bohatou rozmanitostí forem. Rostliny rostou převážně na severní straně svislých skalních stěn v mexické vrchovině. Pro převládající klima jsou charakteristické chladné suché zimy, stejně jako mírná vlhká léta s častými dešti.
Tropické druhy z Karibiku: Podnebí na tropické Kubě, stejně jako v Dominikánské Republice je vlhké a horké. Při teplotách, které jsou pro většinu druhů už hraniční, se těmto rostlinám teprve začíná pořádně dařit.
Druhy z mírného pásma: Oblast jejich rozšíření se rozprostírá přes celou severní polokouli až k Sibiři (P. variegata) a do Japonska (P. ramosa). Rostliny rostou převážně na svislých skalních stěnách (často pískovcové skály) ve vlhkých oblastech, často v blízkosti horských pramenů, malých potoků nebo ve vlhkých údolích. Některé druhy osídlují rašeliniště na úbočí hor nebo slatiny na rašelinitých půdách, které jsou zavlažovány spodní, pramenitou nebo prosakující podzemní vodou (např. P. vulgaris).

CHARAKTERISTICKÉ RYSY
Tučnice rostou jak při zemi (terestricky), ale i litofyticky (na skalách či kamení) (P. gypsicola) nebo zčásti epifyticky (P. mesophytica, P. hemiephiphytica). Skoro všechny druhy jsou víceleté byliny a tvoří pevně zakořeněnou růžici listů s převážně těsně u zemi položenými masožravými listy různých tvarů a barev. Sukulentní listy jsou hladké, světle zelené nebo s načervenalým až hnědým nádechem a dosahují průměru od 3 do 30 cm. Několik málo druhů tvoří po celý rok jen jeden druh listů, jiné naopak tvoří listy různých forem a velikostí. Mexické druhy tvoří menší, zimní listy, bez masožravých vlastností, aby tak přečkali převládající suché období s chladnějšími teplotami. Čím je zima sušší, o to jsou listy menší. Některé druhy tvoří cibulovitou hlízu (např. P. heterophylla nebo P. acuminata), která se zcela stahuje do půdy.
Druhy z mírných podnebných oblastí, které se musí potýkat s chladnějším obdobím, tvoří zimní růžice (=hibernacula), které se tvoří již koncem léta uprostřed listové růžice a vytlačuje tak 'letní listy'. U většiny druhů leží přezimovací růžice bez kořenů bezprostředně na zemi. Přezimovací růžice druhu P. alpina jsou oproti tomu stále zakotveny v půdě kořeny. Mnohé druhy tvoří v této formě dceřinné pupeny, které slouží k vegetativnímu množení.

LAPACÍ MECHANISMUS A TRÁVENÍ
Masožravé listy jsou na své horní straně pokryty stopkatými a přisedlými žlázami. Stopkaté žlázy poskytují povrchu listu jeho třpytící lesk, který láká menší druhy hmyzu, který je pak lapen a přidržen. Kořistí stimulované listy u některých druhů mohou mírně srolovat okraj, jiné tvoří je malou prohlubeň. Trávení kořisti se odehrává pomocí nepatrně malých přisedlých žláz, které tvoří mírně kyselou tekutinu obsahující enzymy, a prostřednictvím této tekutiny jsou měkké části lapené kořisti rozloženy a rostlinou vstřebány.

KVĚT
Květy na dlouhých stoncích jsou podobné květům fialek a mají ostruhu. Bezlisté květní stonky jsou u většiny druhů pokryty četnými drobnými žlázami, na které se příležitostně může přilepit nějaký ten hmyz. Několik málo druhů je samosprašných (např. P. lusitanica a P. sharpii). U většiny druhů lze provádět opylení pomocí štětečku. Květy jsou u většiny druhů rozděleny na horní a dolní pysk. Často je horní pysk dvoulaločný a dolní pysk třílaločný. Barvy květů jsou modrá, fialová nebo bílá, zřídka se lze setkat i se žlutými (P. lutea) nebo červenými květy (P. laueana).

PĚSTOVÁNÍ
Podmínky pěstování jsou kvůli velké oblasti rozšíření druhu velmi rozdílné. Obecně lze ale říci, že většina tučnic vzhledem ke světelným poměrům není tak náročná jako ostatní masožravé rostliny. Stanoviště by sice mělo být světlé, ale pokud možno ne na přímém slunci (mimo P. filifolia, která vyhledává stanoviště přímo osvícené sluncem s teplotami daleko přes 30 °C)
Většinu druhů lze dobře pěstovat při letních teplotách mezi 18 °C a 30 °C. V zimě by se teploty u mexických druhů měly pohybovat mezi 10 °C a 15 °C. Odolné druhy vyžadují znatelný rozdíl mezi letními a zimními teplotami, které by měly být trvale pod 5 °C - většina z nich snáší i mírný mráz.
Všechny druhy vyžadují dobře větrané stanoviště, protože, především v zimě, vzniká nebezpečí zahnívání kořenů. Zvýšená vzdušná vlhkost od 50 - 60% je pro většinu druhů dostačující.  
Substrát by se měl u tropických druhů skládat převážně ze směsi rašeliny a písku, u mexických a evropských druhů a druhů obývajících skály se doporučuje, přimíchat pro zkypření substrátu něco málo perlitu, vermiculitu ale i hlínu a jíl. Půdu lze u mnoha druhů obohatit dolomitickým vápnem nebo slínovcem, což se jeví jako velmi důležité pro P. vallisneriifolia. Během letních měsíců je žádoucí substrát udržovat stále vlhký, ale nesmí být nikdy příliš mokrý.
Všechny mexické druhy, které tvoří přezimovací růžici, by měly být na podzim udržovány jen mírně vlhké a substrát v zimě může téměř úplně vyschnout. V zásadě platí, čím menší jsou zimní listy, o to méně je zapotřebí zimní zálivka. Jakmile se brzo z jara tvoří letní masožravé listy, může se zase opatrně začít se zálivkou.
I když tučnice nejsou tak citlivé na obsah vápníku, měla by se používat dešťová, filtrovaná nebo destilovaná voda.
Pěstování mexických vysokohorských druhů je možné jak ve skleníku, tak i ve vnitřních prostorách pod umělým osvětlením, je nutno ale zajistit zimní teploty pod 15 °C a vzduch nesmí být příliš suchý. Tropické druhy z Karibiku (P. filifolia a P. albida) je nutno pěstovat buď v teplém skleníku nebo teráriu s tropickými podmínkami. Přitom je nutno dbát na to, aby teploty nepadaly pod 20 °C a musí se udržovat stále vysoká vzdušná vlhkost.
Pro druhy z mírných klimatických oblastí Evropy, Asie a Severní Ameriky se doporučuje pěstování v chladném skleníku nebo ve volné přírodě, protože je bezpodmínečně nutno zachovávat klidové období. Přitom se musí dbát na to, aby rostliny nebyly vystaveny příliš dlouho přímému slunečnímu záření, aby se tak zabránilo vysokým teplotám.
Jakmile rostliny vytvoří přezimovací růžice, jsou schopny přestát i mírné mrazíky. Přezimování v lednici je rovněž možné.
  
Tučnice lze množit jak semeny, tak i listovými řízky. U druhů tvořících různé tvary listů je pro vegetativní množení lepší volit listy ze zimní růžice, které se odebírají hned u svého počátku.
Rozmnožování druhů, které jsou odolné vůči zimě, se množení dobře daří nejen výsevem ale částečně i prostřednictvím četných gemm, což jsou pupeny odnoží.

Detailní informace k pěstování, stejně jako bližší informace k jednotlivým druhům jsou uvedeny v rubrice Druhy.


Další odkazy:
- Rozsáhlé informace ke skoro všem druhům toho to rodu a další zajímavosti o tučnicích shromáždil Eric Partrat z Francie na své stránce:'A WORLD OF PINGUICULA' (čili 'Svět tučnic') http://www.pinguicula.org/
- Oliver Gluch je opravdovým expertem v této oblasti. Na jeho stránce se nacházejí obecné informace a detailní popisy k některým zajímavým druhům: http://www.gluch.info/
 

Literatura:

Barthlott, W., Porembski, S., Seine, R., Theisen, I. (2004): Karnivoren - Biologie und Kultur Fleischfressender Pflanzen. Verlag Eugen Ulmer.
Braem, Dr. Guido (2002): Fleischfressende Pflanzen - Gattungen und Arten im Porträt. Augustus Verlag München.
Casper, S. Jost (1966): Monographie Der Gattung Pinguicula L., E. Schweitzbartsche Verlagsbuchhandlung, Stutgart.
D'Amato, P. (1998): The Savage Garden - Cultivating Carnivorous Plants.
Labat, J. J. (2003): Fleisch fressende Pflanzen - Auswählen und Pflegen. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart.
Slack, A. (1979): Carnivorous Plants. Reed, London.


© Markus Welge | Poslední aktualizace: 07.04.2008

T: Josef Molnár

 

Aktualizováno ( [03.10.2008] )