Hledání

Vstup pro členy






Zapomenuté heslo
CCPS
Nepenthes
[02.10.2008]

Nepenthes L. (1840) - Láčkovka

Rod Nepenthes, který patří do čeledi láčkovkovitých (Nepenthaceae), obsahuje přibližně 100 druhů a spoustu hybridů křížených jak v přírodě, tak i v kultuře. Nejbližšími příbuznými jsou Dioncophyllaceae stejně jako rosnatkovité (Droseraceae).

OBECNÉ INFORMACE
Rod popsal Carl von Linné podle N. distillatoria, což byl tehdy jediný známý druh. Jméno Nepenthes pochází z řečtiny a znamená 'utišující zármutek', 'bez bolestí', což se vztahuje na tekutinu obsaženou v konvicích, která má podle Homéra omamné účinky.

ROZŠÍŘENÍ
Rozšíření rodu zasahuje přes celou oblast východní Asie. Většina druhů pochází z Bornea (asi 30 druhů) a Sumatry (přes 20 druhů). Z každé jmenované oblasti pochází přibl. 10 druhů: Pevninská Malajsie, Filipíny, Nová Guinea a ostrov Sulawesi. V zemích jako Indočína, Austrálie, Nová Kaledonie, Srí Lanka, Indie, Seyschely a Madagaskar se lze potkat s 1 - 5 druhy.
Láčkovky osídlují převážně kyselé, chudé písčité a lesní půdy, stromy porostlé mechem, louky nebo bažiny. Rostliny se vyskytují ve stále vlhkých tropických oblastech v různých výškách nad mořem až do poloh 3 500 m n. m. (N. villosa, N. lamii).
Skoro všechny druhy vyhledávají většinou světlá stanoviště a rostou proto často v řídkých lesích, na okraji lesů nebo na hřebenech hor. Druhy N. ampullaria, N. macfarlanei a N. mirabilis lze najít i na stinných stanovištích.
N. pervillei a N. madagascariensis se řadí k těm málo druhům, které rostou na otevřených stanovištích kde někdy bývá nízká vzdušná vlhkost.

KLIMA
Obecně se rozlišuje mezi vysokohorskými druhy, které osídlují polohy nad 1 200 m n. mořem, a nížinnými druhy, které se vyskytují pod hranicí 1 200 m n. m. Silné kolísání teplot a vydatné dešťové srážky jsou charakteristickými rysy pro drsné klima vyšších poloh, které osídluje většina druhů tohoto rodu. Pro toto podnebí jsou typické teplé dny a znatelně chladnější noci, kdy ve vyšších polohách sahá teplota částečně až k bodu mrazu.
V tropickém nížinném klimatu panují stálé teploty s neměnnou vzdušnou vlhkostí.

Přehled druhů s odpovídajícími výškovými polohami se nachází v Tabulce láčkovek.

CHARAKTERISTICKÉ RYSY
Láčkovky jsou vytrvalé rostliny, které rostou jak terestricky (u země), tak epifyticky (přisedavě na jiných rostlinách). Některé druhy se usazují na stromech porostlých mechem i ve výšce 10 metrů bez jakéhokoliv kontaktu se zemí.
Láčkovky vytváří nejdříve těsně u zemi růžici listů s krátkým výhonkem. Některé rostou vytrvale jako keřovité rostliny, většina ale po určité době vytváří vysoký výhonek a začne šplhat po stromech či keřích. N. rajah a N. villosa patří k rostlinám kryjícím půdu, zatímco např. N. maxima se počítá ke šplhavým rostlinám a dosahuje výšky několika metrů. Druhy tvořící keře jako např. N. pervillei a N. campanulata tvoří plazící se oddenek, který se v pravidelných rozestupech větví.
Všechny láčkovky tvoří na konci svých listů různě dlouhé úponky, na jejichž konci se vytváří konvice o nejrůznějších formách a barvách.
N. argentii tvoří o velikosti jen několika centimetrů asi nejmenší konvice rodu, přičemž vzrostlé konvice N. rajah se mohou prokázat obsahem až čtyř litrů.
Přitom se u většiny druhů vyskytují znatelné rozdíly mezi konvicemi rostoucími u zemi či ve výšce, jejichž tvar se zčásti tak silně odlišuje, že by je bylo možno pokládat za různé druhy. Úponky rostou tak dlouho, dokud nenarazí na nějaké místo, kde by se mohly přichytit a tak dát rostlině potřebnou oporu, nebo aby mohly položit konvici na terén.
N. sibuyanensis a N. argentii tvoří velmi dlouhé úponky, aby umístili své konvice na takových pozicích, kde budou chráněny před vlivem počasí.
Džbánkovité konvice mají víčko, které podle druhu a funkce konvice dosahuje různých velikostí a od ústí do láčky je odchýleno pod určitým úhlem, ale samotné ústí zůstává natrvalo otevřeno. U většiny druhů slouží víčko pouze jako ochrana před deštěm, aby nebyla tekutina uvnitř láčky ředěna vodou. Oproti tomu jiné druhy vyloženě sbírají dešťovou vodu či jiné substance. N. ampullaria má velmi malé, kolmo nahoru namířené víčko, takže veškeré přírodní odpady mohou skončit v konvici, následně rostlinou rozloženy a přijaty jako živiny. N. lowii zužitkovává dokonce i trus ptáků, kteří jsou lákání bílou hmotou na vnitřní straně nadměrně velkého víčka. Zatímco ptáci sbírají tento druh nektaru, upouští svůj trus do konvic.
Okraj konvice (peristom) je podle druhu více či méně nápadný. Většinou je obústí na spodních láčkách znatelně vyvinutější než u horních láček. U horních láček druhu N. inermis tento okraj zcela chybí.
Některé druhy jako N. hamata a N. villosa mají výrazně zubatý peristom, který je velmi dobře vyvinut obzvláště u horních láček.

LAPACÍ MECHANISMUS
Pasti láčkovek jsou pasívní pasti, kterým pomáhá při lapání kořisti kluzký vnitřní povrch láček. Kořist je lákána tvarem, barvou a vůní láček. Peristom (obústí), víčko ale i křídla na vnější straně pastí jsou osázeny četnými nektarovými žlázami. Sladká vůně žláz láká hmyz do blízkosti otvoru láčky. Při pokusu ochutnat nektar na peristomu, může kořist lehce sklouznout a spadnout dovnitř láčky. Hladká vnitřní strana pasti brání úniku kořisti. Pohyb oběti vyprovokuje funkci žláz nacházejících se na vnitřní stěně pasti. Trávicí tekutina rostliny je tím pádem zahuštěna a kořist se pokusy o únik zcela smočí, vysílením klesne do tekutiny a nakonec se utopí. Nyní začíná trávení, při kterém budou měkké části kořisti rozloženy a stráveny. Mezi kořist nepatří jen hmyz, ale někdy i menší savci, kteří při pokusu vybírat obsah láčky, mohou v ní sami utonout.

KVĚT
Květní stonky láčkovek jsou latovité a u některých druhů mohou dosahovat délky až 1 m. Většinou vyrůstají z horního výhonku rostliny.
Početné jednotlivé květy mají většinou čtyři okvětní lístky, které jsou opatřeny nektarovými žlázami.
Existují jak samičí, tak samčí květy, které narůstají na samostatných rostlinách, přičemž podíl samičích květů tvoří 30 %. Proto se opylování neodehrává zcela jednoduše.
Pokud se ale proces opylení uskuteční úspěšně, plodí rostlina bezpočet semen, až 10 000 kusů u N. gracilis.

PĚSTOVÁNÍ
Kvůli rozdílným oblastem původu jsou požadavky jednotlivých druhů částečně velmi odlišně. Je ale možno stanovit zásadní rysy, takže, za předpokladu dodržení těchto rysů, úspěšné pěstování láčkovek nemusí být tak obtížné.
Zásadní je rozlišit druhy podle jejich původu z různých výškových oblastí, a to mezi druhy vysokohorskými, nížinnými a druhy středních poloh.
Vysokohorské láčkovky vyžadují přiměřeně teplé dny o teplotách kolem 25 °C ale také znatelně chladnější noční teploty od 12 - 15 °C. Většina druhů sice toleruje i o něco teplejší noci, ale k docílení optimálního růstu rostlin je nutný znatelný rozdíl mezi denními a nočními teplotami. Několik málo vysokohorských druhů vyžaduje ale také noční teploty znatelně pod hranicí 10 °C (např. N. villosa a N. lamii).
Nížinné druhy tyto teplotní rozdíly neznají. Nejlépe se jim daří při stálých teplotách mezi 25 °C - 35 °C. Teploty mohou být i o něco nižší, ale neměly by se přes delší čas pohybovat pod 20 °C. Díky podmínkám, které zajišťují vlhké a teplé klima, rostou nížinné láčkovky daleko rychleji než většina vysokohorských druhů.
Všechny druhy, které se nalézají ve svém přirozeném stanovišti na hranici mezi vysokohorskými a nížinnými polohami
(~ 1000 m), se počítají k druhům středních poloh, a lze je většinou za jedné z obou nahoře popisovaných podmínek také dobře pěstovat.
Všechny láčkovky ale vyžadují světlé stanoviště. Pokud možno, je dobré rostliny nevystavovat přímému slunečnímu záření, protože při silném záření se listy mohou spálit. Dostačující množství světla je podmínka pocházející z možností poskytovaných v přirozeném prostředí, ve kterém se rostliny normálně vyskytují. Spousta druhů pochází z tropických lesů, ve kterých rostliny rostou pod nepřímým světlem. Mnohé rostou ale i na otevřených a nechráněných místech. Pro rostliny je důležitá doba denního světla. Protože dny v našich zeměpisných šířkách, a to především v zimě, bývají velmi krátké, doporučuje se prodloužit dobu denního světla pomocí umělého dosvicování až na 16 hodin. (Která svítidla jsou pro toto vhodné, je blíže vysvětleno v rubrice Pěstování.
Láčkovky vyžadují přiměřenou míru vzdušné vlhkosti. Ta by měla činit minimálně 70%, protože pak nedochází k tvorbě láček příp. již vzrostlé láčky zasychají. Některé druhy, jako např. N. madagascariensis a N. pervillei dočasně snáší i suchý vzduch, ale tohoto je nutno se na delší dobu vyvarovat.
Vhodný substrát představuje vzdušná směs, která se může skládat z celé řady součástí. Důležité přitom je, aby přebytečná voda mohla dobře odtékat, ale také aby substrát dokázal udržet dostatečné množství vody. Většina láčkovek dobře roste v kyselých půdách, proto se zde dobře hodí rašeliník nebo mech s různými vložkami pro zkypření jako borovicová kůra, kokosová vlákna nebo perlit. Substrát by měl být stále dostatečně vlhký, je nutno vyhnout se přemokření půdy.
Většina druhů velmi dobře reaguje na přidání dlouhodobě působících hnojiv (např. Osmocote) nebo hnojiv na list (hnojivo na orchideje). Pokud mají rostliny dostatečný přísun hmyzu, žádné další přihnojování není nutné.
Množení láčkovek semeny je velmi zdlouhavé a vyplatí se snad jen jako kultura in vitro. O něco jednodušší, ale ne s tak početným výsledkem je množení řízky. Odřezané kousky oddenků, které mají zhruba 2-3 listy, se dobře ujímají za použití prostředku na podporu zakořenění, přičemž je nutno dbát na čistotu a přesnost řezu. Jako substrát pro zasazení roubů je velmi vhodný rašeliník. Při vysoké vzdušné vlhkosti se roub po pár týdnech dobře ujímá a raší z paždí listů. Některé druhy tvoří sami boční oddenky, které je možno po oddělení stejnou metodou nechat zakořenit.


Další odkazy:

- Vynikající snímky láčkovek na přirozeném stanovišti umístil na své stránky Dr. Andreas Wistuba : http://wistuba.com/
- Na stránce Roberta Severitta lze nalézt velmi dobře zpracované informace k některým druhům z Bornea: http://www.indoorhouse.de/
- Dobré typy pro pěstování je možno získat na stránkách Joachima Danze: http://home.arcor.de/j.danz/index.html
- Na webové stránce Joela Sterna je k nalezení spousta fotek různých klonů nejrůznějších dodavatelů, ale i užitečné informace ke každému druhu. http://www.nepenthesaroundthehouse.com/

Literatura:

Barthlott, W., Porembski, S., Seine, R., Theisen, I. (2004): Karnivoren - Biologie und Kultur Fleischfressender Pflanzen. Verlag Eugen Ulmer.
Braem, Dr. Guido (2002): Fleischfressende Pflanzen - Gattungen und Arten im Porträt. Augustus Verlag München.
Clarke, Charles (1997): Nepenthes of Borneo. Natural History Publications Borneo, Kota Kinabalu, Sabah, Malaysia.
Clarke, Charles (2001): Nepenthes of Sumatra and Peninsular Malaysia. Natural History Publications Borneo, Kota Kinabalu, Sabah, Malaysia.
Clarke, Charles (2001): A Guide to the Pitcher Plants of Sabah. Natural History Publications Borneo, Kota Kinabalu, Sabah, Malaysia.  
Clarke, Charles, Lee, Ch'ien (2004): Pitcher Plants of Sarawak - A Pocket Guide. Natural History Publications Borneo, Kota Kinabalu, Sabah, Malaysia.  
D'Amato, P. (1998): The Savage Garden - Cultivating Carnivorous Plants.
Labat, J. J. (2003): Fleisch fressende Pflanzen - Auswählen und Pflegen. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart.
Slack, A. (1979): Carnivorous Plants. Reed, London.
Steiger, Hugo (2002): Borneo - Its Mountains and Lowlands with their Pitcher Plants. Toihaan Publishing Company, Kota Kinabalu.


© Markus Welge | Poslední aktualizace: 17.09.2007 

T: Josef Molnár

Aktualizováno ( [03.10.2008] )