Hledání

Vstup pro členy






Zapomenuté heslo
CCPS
Genlisea
[02.10.2008]

Genlisea  A. ST. HIL. (1833) - Genlisea

Rod Genlisea patří spolu s rody tučnice (Pinguicula) a bublinatka (Utricularia) k čeledi bublinatkovitých (Lentibulariaceae). Ohledně lapacích orgánů jsou genliseje nejblíže příbuzné s bublinatkami.

OBECNÉ INFORMACE
První rostliny objevil v Brazíli roku 1833 francouzský botanik Auguste Francois Cesar Prouvencal de Saint Hilaire (1779-1853). Pojmenoval rod ke cti francouzské spisovatelky Stéphanie- Félicité Comtesse de Genlis (1746-1830).
Rod zahrnuje v současnosti 21 známých druhů, které se dále dělí na dva podrody, Genlisea a Tayloria. Charakteristický rys podrodu Genlisea je horizontálně se otvírající semeníky. U podrodu Tayloria, ke kterému patří výhradně v Jižní Americe se vyskytující druhy G. lobata, G. uncinata a G. violacea, se vyzrálé pouzdra se semeny otevírají podélně.

ROZŠÍŘENÍ
Oblast rozšíření genlisejí se omezuje na karibské ostrovy, Střední až Jižní Ameriku a Afriku. Jako jediného zástupce rodu lze nalézt G. margaretae i na Madagaskaru, ale vyskytuje se rovněž v Africe.
Rostliny rostou převážně ve vlhkých tropických oblastech, a velmi mokrých, písčitých půdách bohatých na humus, savanách s bílým pískem (pole s křemičitým pískem), v mělkých vodách nebo na záplavových loukách či rašeliništích. Většina druhů bývá sezónně zaplavena a některé druhy rostou převážně částečně ve vodě.
(G. repens, G. guianensis). G. violacea osídluje mechové polštáře na příkrých skalních stěnách. Zatímco většina druhů upřednostňuje tropicé nížiny, některé druhy vyskytující se na jihoamerických stolových horách vystupují do výšky až 2500 metrů.

CHARAKTERISTICKÉ RYSY
Genliseje jsou terestrické nebo až semiakvatické rostoucí rostliny tvořící listovou růžici, a všechny tvoří podobnou malou růžici listů s plochými čárkovitými až kopisťovitými listy. Výjimky zde tvoří G. guianensis a G. sanariapoana, které mají páskovité listy, které mohou dosáhnout délky až 20 cm.
Některé druhy jsou na přirozeném stanovišti kvůli období sucha jednoleté, ale v kultuře se projevily jako vytrvalé rostliny.
Existují populace druhu G. pygmaea, které si vyvinuly takovou vlastnost, že přečkávají období sucha pomocí hlíz. Toto pro genliseje nezvyklé přizpůsobení bylo objeveno dosud jen u málo rostlin na přirozeném stanovišti a je zde zapotřebí dalšího průzkumu.
Místo kořenů mají rostliny tohoto rodu podzemní listové pasti (rhizoidy) typu vrš. Rozprostřené pasti přecházejí v polovině své délky do měchýřkovitého rozšíření, které slouží jako trávicí komora. Dále se pasti větví
do dvou výběžků, tedy do tvaru písmene Y, a jsou spirálovitě točené.

LAPACÍ MECHANISMUS
Vyčnívající rhizoidy mají úzké štěrbinovité otvory, kterými se do pasti dostává velmi malá kořist. Drobné, dovnitř nasměrované chlupy, které brání cestě zpět. Tímto způsobem polapená kořist se pohybuje směrem k trávicí komoře, ve které bude nakonec pomocí trávicích šťáv rozložena.
Mezi kořist se řadí převážně prvoci (Protozoa). Do jaké míry Genlisea svou kořist láká, ještě není zdaleka jasné. Prokázané ale je, že kořist je nalákána do rhizoidů, pasti se ale neřadí mezi žádné sací pasti (Barthlott et al. 1998).

KVĚT
Květní stonky dosahují délky 10 - 40 cm a u většiny druhů jsou pokryty žlázami nebo žláznatými chlupy. Jednotlivé květy jsou bledě fialové, modrofialové až žluté nebo bílé.

PĚSTOVÁNÍ
Tyto tropické rostliny rostou přednostně na světlém stanovišti za stále vysoké vzdušné vlhkosti od 80 - 90% a celoročními teplotami mezi 20 a 30 °C. Některé druhy výškových oblastí Jižní Ameriky snáší i chladnější noci. Pouze G. roraimensis by se měla pěstovat na chladnějším stanovišti se znatelným poklesem nočních teplot.
Vhodný substrát představuje směs rašeliny a písku, přičemž by se měl použít velmi vysoký podíl písku. Pozitivní vliv na optimální vývoj rostlin má velký a hluboký květináč, protože některé druhy vyvíjejí mohutný systém pastí a proto požadují mnoho prostoru. Je to pak výhoda i pro druhy tvořící odnože.
Zálivku provádíme tak, že květináče stojí ve vodě tím způsobem, že použijeme větší vnější květináč, který během období růstu rostlin je naplněn vodou něco málo pod okraj zeminy. V zimě udržujeme hladinu vody na čtvrtině květináče. Doporučuje se používat výlučně dešťovou vodu, která by se měla pravidelně obměňovat.
Množení se u většiny druhů daří dělením trsů, listovými řízky nebo i řízky z pastí. Pěstování ze semen je ale poněkud náročnější, protože ne všechna semena mají stejně dobrou klíčivost. Osvědčil se výsev do čisté destilované vody. K tomu ale potřebujeme spoustu trpělivosti, protože semena často začínají klíčit až po velmi dlouhé době. Zde může prospět, když misku s výsevem necháme na nějaký čas vyschnout, nebo když krátkodobě změníme podmínky stanoviště.


Další odkazy:

Detailní návody, stejně jako množství fotografií druhů domácích v Jižní Americe, se nacházejí na stránce autora Fernando Rivadavia: http://www.ladin.usp.br/carnivoras/
http://www.carnivorousplants.org/cpn/samples/NatHist293Guncinata.htm

Literatura:

Barthlott, W., Porembski, S., Seine, R., Theisen, I. (2004): Karnivoren - Biologie und Kultur Fleischfressender Pflanzen. Verlag Eugen Ulmer.
Braem, Dr. Guido (2002): Fleischfressende Pflanzen - Gattungen und Arten im Porträt. Augustus Verlag München.
D'Amato, P. (1998): The Savage Garden - Cultivating Carnivorous Plants.
Fischer, E.; Porembski, S.; Barthlott, W. (2000): Revision of the genus Genlisea (Lentibulariaceae) in Africa and Madagascar with notes on the ecology and phytogeography. Nordic J. Bot.20 (3): 291-318.
Labat, J. J. (2003): Fleisch fressende Pflanzen - Auswählen und Pflegen. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart.
Rice, B.M. (1994): Growing Terrestrial Genlisea. Carnivorous Plant Newsletter 23:2, 36.

Internet:

http://www.sarracenia.com/pubs/genlis1.htm
Rivadavia, F. (2000): Genlisea pygmaea St. Hil. The Carniv. Pl. Society Journal. Vol. 23: 70-71.
Rivadavia, F. (2001): The Giant Genlisea uncinata P.Taylor & Fromm-Trinta. Carnivorous Pl. Newsletter.
Porembski, S.; Fischer, E.; Gemmel, B. (1996): Genlisea barthlottii - A new species from Guinean inselbergs. Bull. Mus. natl. Hist. nat., Paris, 4. sér., 18, section B, Adansonia, n 1-2: 151.154.
Slack, A. (1979): Carnivorous Plants. Reed, London.


© Markus Welge | Poslední aktualizace: 14.03.2008

T: Josef Molnár

Aktualizováno ( [03.10.2008] )