Hledání

Vstup pro členy






Zapomenuté heslo
CCPS
Drosera
[02.10.2008]

Drosera L. (1753) - Rosnatka

Tento rod čítá 150 druhů ale i četné formy a variety. Rosnatky, která stejně jako aldrovandka (Aldrovanda) a mucholapka (Dionaea) patří do čeledi rosnatkovitých (Droseraceae).

OBECNÉ INFORMACE
První záznamy o druzích rosnatek lze nalézt již ve 12. století. C. Linné popsal rod Drosera v roce 1753. Dále následovaly četné studie pohybu listu a vylučování sekretu. Pokusy Charlese Darwina podaly v roce 1875 definitivní důkaz masožravých vlastností druhu D. rotundifolia. Pojmenování rodu pochází z řeckého slova droseros, což znamená pokrytý rosou.

ROZŠÍŘENÍ
Rosnatka je zastoupena na všech kontinentech v nejrůznějších klimatických oblastech. Nejvíce druhů se nachází v Austrálii. Drosera osídluje nejen tropické oblasti, ale i mírné až chladné, mrazivé regiony.
Rostliny upřednostňují rašelino-písčité půdy s malým obsahem živin, rostou nejčastěji na světlých stanovištích, která jsou celoročně nebo aspoň sezónně velmi vlhká. Na základě rozsáhlého rozšíření si tento rod vyvinul celou řadu přizpůsobovacích mechanismů. Některé rostliny dokáží za pomoci různých strategií přestát období sucha. Jihoafrické rosnatky rostoucí v zimě přečkávají suché léto ve formě oddenku, australské hlíznaté rosnatky přežívají pomocí hlízy, která zatahuje hluboko do země. Drobné trpasličí rosnatky tvoří palisty, které je chrání před přílišným horkem a suchem. Druhy rostoucí v mírném podnebí přečkávají chladná období ve formě přezimovacího pupenu (= hibernacula).
Rosnatky osídlují převážně otevřená stanoviště a jen málo z nich se nachází v lesních či křovinatých oblastech (D. prolifera, D. adelae a D. schizandra).

CHARAKTERISTICKÉ RYSY
Druhy tohoto rodu představují rostliny, které tvoří růžice, jsou víceleté, povětšinou rostou terestricky a svou velikostí sahají od několika málo milimetrů v průměru (australské trpasličí rosnatky) až k druhům s dlouhými stonky, které mohou dosahovat výšky několika metrů (australské hlíznaté rosnatky).
Existují druhy rosnatek v různých formách a barvách s různě tvarovanými listy od okrouhlých nebo ledvinovitých až po průsvitné nitkovité. U druhů australských trpasličích rosnatek se tvoří na začátku vlhkého ročního období v paždí listů modifikované listy (gemmy), které slouží k rozmnožování.
Většina rosnatek tvoří listovou, těsně k zemi přiléhající růžici, některé druhy jsou vysloveně popínavými rostlinami a ojediněle tvoří kmínek ze starých odumřelých listů.

LAPACÍ MECHANISMUS
Listy jsou osázeny tentakulemi, na jejichž konci se nacházejí žlázy, které tvoří lapací sliz a také se starají o trávení.
Odrážení světla a červená barva tentakulí láká povětšinou malé druhy hmyzu. Kořist se přilepí na slizké kapičky, a když se snaží uniknout, pouze se stále více obaluje slizem. Úlovkem drážděné tentakule vyvolají pozvolný pohyb listu, který navíc oběti brání v úniku. Některé druhy dokáží své tentakule sklonit ke středu listu (D. burmannii, D. glanduligera), a tak ulovený hmyz dostatečně sevřít. Tyto tak zvané rychlé tentakule (Hartmeyer 2005) tvoří zpravidla listové růžice položené na zemi, aby tak mohli efektivněji lapat hmyz lezoucí po zemi.
Vylučováním trávicích enzymů kořist následovně rozloží.

KVĚT
Květy rosnatek bývají často otevřené jen několik málo dnů. Většina rostlin má bílé nebo růžové květy. Vzácněji se lze setkat s květy červenými (D. cistiflora) nebo žlutými (D. zigzagia, D. citrina). Květy se skládají zpravidla z pěti kališních, pěti korunních lístků a pěti tyčinek se třemi semeníky. Mnoho druhů tohoto rodu je schopno samoopylení.

PĚSTOVÁNÍ
Většina druhů rosnatek potřebuje velmi světlé až slunečné stanoviště s teplotami od 15–35 °C. Druhy z mírných oblastí lze pěstovat po celý rok venku. Teploty by měly v zimě zůstat mírně nad bodem mrazu, i když snáší i mírné mrazíky. Tropické druhy vyžadují vyšší teploty, které by se měly trvale pohybovat nad 20 °C. Hlíznaté a trpasličí rosnatky prosperují ve svém hlavním růstovém období v zimě nejlépe za teplot mezi 5 a 20 °C.

Vhodný substrát představuje směs rašeliny a písku, ale také rašeliník.
Půda by měla být stále rovnoměrně vlhká, s výjimkou hlíznatých rosnatek, u kterých musí být substrát během letního klidu zcela vyschlý. I některé druhy trpasličích rosnatek se mohou během letních měsíců zalévat jen mírně.
Všechny druhy vyžadují konstantně zvýšenou vzdušnou vlhkost.
Rozmnožování se provádí jak výsevem, tak i vegetativními metodami jako např. řízky z listů či kořenů.


Literatura:

Barthlott, W., Porembski, S., Seine, R., Theisen, I. (2004): Karnivoren – Biologie und Kultur Fleischfressender Pflanzen. Verlag Eugen Ulmer.
Braem, Dr. Guido (2002): Fleischfressende Pflanzen – Gattungen und Arten im Porträt. Augustus Verlag München.
D'Amato, P. (1998): The Savage Garden – Cultivating Carnivorous Plants.
Hartmeyer, S.(2005): Drosera glanduligera – Der Sonnentau mit "Klapp-Tentakeln" Das Taublatt 52, 2005/2: 34–38
Hartmeyer, S.(2006): Verborgene Vielfalt: Die Schnelltentakel der Gatung Drosera. Das Taublatt 54, 2006/1: 38–49.
Hartmeyer, S.(2006): Drosera hartmeyerorum – Der Sonnentau mit Lichtreflektoren. Das Taublatt 56, 2006/3: 4–9.
Labat, J. J. (2003): Fleisch fressende Pflanzen – Auswählen und Pflegen. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart.
Lowrie, A. (1998): Carnivorous Plants of Australia – Vol. 1–3
Schlauer, J. (2001): D. hartmeyerorum spec. nov. (Droseraceae), a New Sundew in sect. Arachnopus from N-Austral. (2001) Carn. Pl. Newsletter, 30/4: 104–106.
Schlosser, E. (2005): Notes on some little known Carnivorous Plants from Madagascar. Carn. Pl. Newsletter, 34 No. 4 (2005): 100–105.
Slack, A. (1979): Carnivorous Plants. Reed, London.


T: Josef Molnár

Aktualizováno ( [03.04.2009] )