K rodu Cephalotus (láčkovice), který patří do čeledi Cephalotaceae
(láčkovicovité), se řadí jen tento jeden druh Cephalotus follicularis
(láčkovice australská).
OBECNÉ INFORMACE
Byl to právě Archibald Menzies, který tuto rostlinu objevil již v roce 1791.
Robert Brown zjistil již v přirozeném prostředí masožravé vlastnosti láčkovice.
O popis se v roce 1806 postaral francouzský přírodovědec Jacques Julien Houtton
de la Billardière.
Pojmenování Cephalotus (řecky kephalôtos = ve tvaru hlavy) na základě jejích
kulovitých prašníků; ‚follicularis' pochází z latinského follicus (ve tvaru
vejce) a naznačují na pasti připomínající oválné soudky.
ROZŠÍŘENÍ
Láčkovice se nachází výhradně na jihozápadním pobřeží Austrálie. Tam roste
převážně na rašelinových bažinách, v mechovitých vlhkých půdách nebo provlhlém
písku. Díky převažujícímu mírnému klimatu s častými srážkami je půda neustále
vlhká. Nejčastěji roste láčkovice spolu s mechy na slunných stanovištích,
příležitostně i v mírně zastíněných místech pod stromy nebo keři.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY
Víceletá, bylinná růžice rostliny roste v kompaktních koloniích těsně při zemi.
Láčkovice tvoří dva různé druhy listů. V zimě se tvoří zpravidla jen krátké
oválné lupenité listy, které nemají žádné masožravé vlastnosti. Na jaře a v
létě se vytvářejí listy přetvořené v džbánky, které slouží jako lapací orgány.
Lupenité listy jsou většinou zelené, ale při dostatečném slunečním záření
získávají červenavé až červenohnědé zbarvení.
Pasti o velikosti 3–5 jsou vejčitého tvaru a rostlina je na krátkém stonku
vystrkuje do strany. Jsou opatřeny oble klenutým, průsvitným víčkem, které
slouží jako ochrana před deštěm nebo přílišnou vzdušnou vlhkostí a v závislosti
na těchto faktorech se může mírně pootevřít či zavřít.
LAPACÍ MECHANISMUS
Okraj pasti je, podobně jako u láčkovek,
roubován malými, dovnitř směrovanými žebry. Víčko a celý horní okraj jsou
pokryty nektarem, který láká hmyz. Na hladkém okraji se hmyz nemá kde zachytit
a sklouzne dovnitř pasti. Hladké vnitřní stěny, stejně jako dovnitř směřující
malé chloupky, zabraňují uniknutí kořisti, a ta je nakonec přičiněním se
baktérií a enzymů strávena. Mezi kořist se zde řadí převážně mravenci a ostatní
malé druhy lezoucího hmyzu.
KVĚT
V přirozeném prostředí kvete láčkovice od ledna do února. Až 60 cm dlouhý
stonek bez listů nese množství bílých stopkatých květů, o rozměru přibl. 8 mm.
O opylení se nejlépe postaráte tak, že pyl přenesete z jednoho květu na druhý
pomocí malého štětečku.
PĚSTOVÁNÍ
Optimální teploty se v létě pohybují v rozmezí od 20 do 25 °C. Hodnotám nad 30 °C by se mělo pokud možno zabránit. Noční pokles teplot o asi 5 °C je
prospěšný, ale ne bezpodmínečně nutný. Během přezimování se teploty pohybují
nejlépe mezi 5 až 15 °C, přičemž je snášen i mírný mráz. Rostliny by měly být
umístěny na světlém až velmi světlém, ale ne přímo sluncem osvětleném místě.
Půdu je možno udržovat stále vlhkou, ale nikdy nesmí být příliš mokrá.
Zavlažování mírným zamokřením je vhodné, ale mezi jednotlivými dávkami vody by
vždy měla být krátká pauza. Od podzimu je zálivka jen mírná, protože rostliny
by mohly v chladných měsících začít zahnívat. Vhodný substrát představuje směs
z rašeliny, písku a rašeliníku s přídavkem malého množství perlitu a
vermiculitu, aby se zlepšila drenáž.
Množení se může provádět dělením řízků, a to jak z prostých listů, tak i z
listů s pastmi. Míra úspěšnosti se zde pohybuje kolem 80 %.
Poznámka: Jak uvádí různé zdroje, pěstování tohoto druhu není zcela jednoduché.
Nikdy nelijte vodu do pastí, ty by pak odumřely. Velký květináč je pro
láčkovici velmi důležitý.
Literatura:
Barthlott, W., Porembski, S., Seine, R., Theisen, I. (2004): Karnivoren –
Biologie und Kultur Fleischfressender Pflanzen. Verlag Eugen Ulmer.
D'Amato, P. (1998): The Savage Garden – Cultivating Carnivorous Plants.
Labat, J. J. (2003): Fleisch fressende Pflanzen – Auswählen und Pflegen. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart.
Lowrie, A. (1998): Carnivorous Plants of Australia – Vol. 3
Slack, A. (1979): Carnivorous Plants. Reed, London.
