Hledání

Vstup pro členy






Zapomenuté heslo
CCPS
Byblis
[02.10.2008]

Byblis SALISB. (1808) - Byblis


K rodu Byblis, který patří do čeledi Byblidaceae, se řadí 6 druhů: B. aquatica, B. filifolia, B. gigantea, B. lamellata, B. liniflora, B. rorida.

OBECNÉ INFORMACE
První popis rodu se datuje k roku 1808, podle B. liniflora, a pochází od anglického botanika R. A. Salisburyho.
Jméno pochází z řecké mytologie: Byblis, dcera Milétova (syn Apollóna), prolila z nešťastné lásky nesčetně slz, ke kterým se přirovnávají kapky lepu na rostlinách. Označení v různých jazycích je podobné tomu německému, tedy Regenbogenpflanze, doslova duhová rostlina, duhovka, je to odvozeno od odrážení světla, které při dopadu slunečních paprsků na rostlinu hraje různými barvami duhy.

ROZŠÍŘENÍ
Byblis lze nalézt v severní a západní Austrálii, ale ojediněle i v Indonésii na jihu ostrova Nová Guinea. Tam rostou na písčitých půdách v bažinách nebo březích řek. B. aquatica roste z části také ve vodě nebo se plazí podél vodní hladiny. Rostlinám prospívá vlhké tropické klima během zimních měsíců. Až na druh B. gigantea, který díky silnému kořeni překonává sucho a příležitostně i požáry v buši, jsou všechny ostatní druhy jednoleté a v letních měsících odumírají. Všechny druhy vyhledávají slunečná stanoviště.

CHARAKTERISTICKÉ RYSY
Až na výjimku B. gigantea jsou tyto rostliny jednoletými keříky a dosahují výšku 5–60 cm. B. gigantea vyvíjí kořen, který je odolný proti ohni, se kterým tento druh dokáže přestát nejen období sucha ale i požáry v buši. Lineární listy ve tvaru kopí jsou většinou světle zelené a hustě pokryty stopkatými i přisedlými žlázami.

LAPACÍ MECHANISMUS
Byblis se řadí k pasívním pastem. Kořist, převážně včely, vosy a mouchy, je přilákána kapičkami lepkavé tekutiny, která se na slunci leskne. Stopkaté žlázy vylučují lapací tekutinu, která posléze dostatečně oběť řádně pokryje. Jestli rostlina sama produkuje trávící enzymy, potřebné k rozložení kořisti, nebo je jako u druhu B. liniflora produkuje prokázaná houba (Hartmeyer 1997), je prozatím stále sporné.

KVĚT
Květy se zpravidla objevují ke konci jara a vyrůstají z paždí listů. Podobně jako u rosnatek, sestávají květy z pěti kališních lístků, pěti korunních lístků a pěti tyčinek, ale jen z dvou semeníků. Kališní lístky jsou pokryty žláznatými trichomy. Květy jsou většinou růžové, purpurové nebo světle fialové, zřídka i bílé. Pyl druhu B. gigantea je uvolňován jen vibracemi způsobenými údery křídel opylovače.

PĚSTOVÁNÍ
Rostliny vyžadují světlé až slunečné stanoviště s teplotami v rozmezí od 25–30 °C a zvýšenou vzdušnou vlhkostí. B. gigantea snáší i chladnější teploty, všechny ostatní druhy přes zimu odumírají. Půdu je nutno udržovat stále rovnoměrně vlhkou. Vhodným substrátem je směs rašeliny a písku. Rozmnožování se provádí výlučně výsevem, přičemž je žádoucí použít kyselinu giberelovou (GA3).


Další odkazy:

http://www.carnivoren.org/de/ffp/gattungen/byblis/byblis_inhalt.html
http://www.carnivoren.com/pfl_byb.htm
http://www.drosophyllum.com/deutsch/byblis.htm
http://www.fleischfressendepflanzen.de/db/gattung.ffp?id=6

Literatura:

Barthlott, W., Porembski, S., Seine, R., Theisen, I. (2004): Karnivoren – Biologie und Kultur Fleischfressender Pflanzen. Verlag Eugen Ulmer.
Braem, Dr. Guido (2002): Fleischfressende Pflanzen – Gattungen und Arten im Porträt. Augustus Verlag München.
D'Amato, P. (1998): The Savage Garden – Cultivating Carnivorous Plants.
Hartmeyer, S.: Eine einfache Methode für Enzymtests an Karnivoren. Das Taublatt 15: 14–26.
Hartmeyer, S.(2005): Byblis filifolia als echte Karnivore rehabilitiert. Das Taublatt 53, 2005/3: 4–5.
Labat, J. J. (2003): Fleisch fressende Pflanzen – Auswählen und Pflegen. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart.
Lowrie, A. (1998): Carnivorous Plants of Australia – Vol. 3
Slack, A. (1979): Carnivorous Plants. Reed, London.


© Markus Welge | Poslední aktualizace: 16.09.2007

T: Josef Molnár

Aktualizováno ( [03.04.2009] )