Pinguicula: tučnice PDF Tisk E-mail
Napsal Radek Kastner   
[01.05.2008]

O: Pinguicula je rodem nejvíce nemasožravě vypadajících, přesto však masožravých rostlin.


Základním architektonickým tvarem většiny druhů tohoto rodu je malá, u země se krčící růžice sukulentních (hlavně u mexických druhů, pozn. překl.) listů. Povrch listů je často lesklý, perlový, zářící. Květy, často nápadně krásné, květní stvoly se vytváří ve středu listové růžice a květ je jediný, na dlouhém a křehkém květním stvolu. Jak může být tato malá sladká věc masožravá?

Jejich zálusk na členovce se stane jasnější, pouze pokud se podíváte z velké blízkosti na listy. Protože tam, přichycených k povrchu listů, je nepočítaně malých, drobných komárů, mušek a dalších nepatrných členovců. Nejsou pouze přilepeni k listům, jsou také utopeni ve vlhkých tůních slizu a jsou samozřejmě tráveni. Jak hrozné!


pmora04.jpgpmora02.jpg
P. moranensis: ...smrtící listy...
pmora06.jpg
...ale krásné květy...

Detaily jsou hrůzostrašné. Listy někdy vylučují mdlý, houbový zápach, možná proto, aby byla přilákána kořist. Na povrchu listů se nacházejí dva typy žláz, stopkaté a přisedlé. Stopkaté žlázy jsou vždy připraveny polapit kořist pomocí lepkavých kapiček, které se vytvářejí na jejich konci. Stopkaté žlázy sedí na vrcholku zásobních buněk, které jsou naplněny trávicími enzymy. Když jsou tyto podrážděny, zásobní buňky vypustí svůj obsah vnitřkem stopkatých žláz a trávicí enzymy tak pokryjí celý povrch kořisti. Toto se neuskutečňuje natolik rychle, aby to nějak pomáhalo při polapení kořisti, ale výrazně to zlepšuje trávení kořisti. Přisedlé žlázy uvolňují tekutinu, která je napuštěna trávicími enzymy, ve skutečnosti může být tato tekutina z přisedlých žláz pro kořist daleko více ničivá a žíravá. Zásobní buňky v přisedlých žlázách se neobnovují, jakmile jednou vypustí trávicí tekutinu, přestanou být funkčními.

Použitím tohoto mocného souboru nástrojů dokáží tyto rostliny často polapit i překvapivě velikou kořist. V přírodě jsem viděl rostliny, které byly pokryty velkými mouchami (skoro 1 cm dlouhými) nebo tiplicemi (Tipulidae).

Pro větší část druhů neexistují žádné známky pohybu listů. I když listy často formují důlky těsně pod polapenou kořistí, snad proto, aby vytvořily malou nádrž s tekutinou a napomáhaly tak trávení. A také, zvláště potom u temperátních druhů (druhů mírného pásu, pozn. překl.), se okraje listů svinují směrem vzhůru. Bylo představeno několik teorií, aby byl tento úkaz vysvětlen a možná dvě nejzajímavější a nejpoutavější jsou, že listy mohou být stočeny vzhůru kvůli tomu, aby uchránily chycenou kořist před ukradením loupeživými mravenci, nebo proto že tak dochází k vytvoření trubicovité struktury podél okraje listů, takže se pomocí kapilární činnosti rozšiřuje na živiny bohatá šťáva z kořisti na větší listovou plochu, zvyšuje se tak absorpce živin.


plong02.jpgpmacr17.jpgpcoli03.jpg
P. longifolia; P. macroceras; P. colimensis
Foto Galleria Carnivora©Barry Rice
Vzhledem k tomu, že jsou jejich pasti dosti obecné svým vzhledem a funkčností, druhy rodu Pinguicula se vystavují nebezpečí, že polapí vlastní opylovače, což by nemělo být v jejich nejlepším zájmu. A tak rostliny vytvářejí extrémně atraktivní květy, aby přilákaly určité druhy hmyzu (a kolibříků) kvůli opylování, zatímco ostatní druhy jsou zvány, aby se místo toho odvážily usednout na listy a staly se kořistí.

Vzhledem k jejich poněkud slizkým listům, bylo dáno Linném rostlinám jméno Pinguicula, které se dá přeložit jako "cosi malého tučného/kluzkého" (česky prostě tučnice, pozn. překl.). Úplně čirou náhodou jsem měl podobnou přezdívku na základce. Nejfrekventovaněji používaným anglickým názvem pro tyto rostliny je "butterwort" (česky tučnice, viz i výše, pozn. překl.), i když „aficionados“ (milovníci, pozn. překl.) tohoto rodu je afektovaně nazývají "pings." (Tohle je jméno, které byste měli používat, pokud chcete být cool, asi tak, jako byste prostě tyto rostliny pěstovali už miliony let).

Jak jsem již popsal jinde v tomto FAQ , existuje několik záznamů různých etnobotanických využití některých druhů rodu Pinguicula Evropany, obzvláště jeden mající souvislost se srážením mléka. Existují také možnosti magického využití pro tučnice, která jsem nikdy nevyzkoušel, stejně jako jsem nikdy neměl vnuknutí o tom, jak by měla vypadat moje budoucí žena (zvláště potom jsem neměl nikdy taková vnuknutí a odhalení, která by mohla přesvědčit mou ženu).


pemar03.jpgpreti03.jpgpesse03.jpg
P. emarginata; P. reticulata; P. esseriana
Foto Galleria Carnivora©Barry Rice
Centrem druhové rozmanitosti rodu Pinguicula jsou Mexiko, Kuba, jihovýchodní USA, a severní Evropa. Na následujícím souboru stránek popíšu hlavní skupiny druhů, za použití systému, který částečně sleduje regiony a který klade důraz na podrody tak, jak je jim v současnosti rozuměno. Poté co popíšu některé z druhů, ukončím tuto sekci pěstováním a problematikou ochrany.

Page citations: Alm, T. 2005; Casper, J. 1966; Legendre, L. 2000; Rice, B. 2006a; Schlauer, J. 2002; Studnicka, M. 2001.

Revised: June 2007
©Barry Rice, 2005

T: Radek Kastner

Aktualizováno ( [01.05.2008] )
 
< Předch.   Další >