CCPS arrow Encyklopedie světa MR arrow Články o MR arrow Časopis - veřejné články arrow Novodobá historie nálezu D. meristocaulis
Novodobá historie nálezu D. meristocaulis
[09.02.2008]
(Kamil Pásek, Masožravé rostliny 01-2007)

ABSTRAKT: Článek popisuje novodobou historii nálezu rosnatky Drosera meristocaulis, její nedávné znovuobjevení v přírodě a úspěšné rozšíření do kultury mezi pěstitele masožravých rostlin. V roce 1954 byla na jihoamerické stolové hoře Cerro de la Neblina objevena úchvatná rosnatka, která později dostala vědecké jméno Drosera meristocaulis. Od této doby až doposud však nikdy nebyla pěstována v kultuře. V roce 2004 se brazilskému botanikovi Fernandu Rivadaviovi podaří tuto rosnatku znovuobjevit a následně rozšířit její semena do světa mezi zájemce. V současné době je D. meristocaulis i díky metodě in-vitro běžně zájemcům dostupná, přestože její dlouhodobé pěstování není zdaleka úspěšně zvládnuté.

d.meristocaulis_1.jpgd.meristocaulis_3.jpgd.meristocaulis_2.jpg


Tento příběh trvá již docela dlouhou dobu. U mě začal před mnohými lety tím, že jsem objevil ve starším čísle časopisu Carnivorous Plant Newsletter z roku 1999 článek australského botanika Roberta Gibsona, který pouze na základě vzácné herbářové položky uložené v Britském přírodovědném muzeu v Londýně, popisuje úchvatnou a nesmírně zajímavou rosnatku, objevenou v lednu 1954 na jihoamerické stolové hoře Cerro de la Neblina. (1) Příběh však pokračuje až do nedávné minulosti, kdy jsem se stal šťastným majitelem několika málo semínek této rosnatky vysněné nejenom mnou. Ale popořadě.

Už v roce 1957 byla tato tehdy vědě neznámá rosnatka popsána pány Bassettem Maguirem a Johnem Juliem Wurdackem jako Drosera meristocaulis. Podle údajů z herbáře byla sbírána na lokalitě ještě dvakrát, a to v roce 1984 i následujícím. Avšak ještě do nedávné doby to byla zřejmě poslední expedice, která ji viděla nebo sebrala živou v přírodě. Od tohoto okamžiku se však stala nadlouho nedostupným snem téměř každého botanika nebo zkušenějšího pěstitele se vztahem k masožravým rostlinám. Nebyl jsem výjimkou.

d.meristocaulis_4.jpgd.meristocaulis_5.jpgd.meristocaulis_7.jpg

Velké naděje jsme vkládali do expedice, kterou přesně na přelomu let 1998 a 1999 uskutečnili pánové Fernando Rivadavia, Joachim Nerz a Andreas Wistuba, jejímž cílem mělo být tuto rosnatku v přírodě nalézt. Podnikli zdařilý výstup na nejvyšší brazilskou horu, 3014 m vysokou Pico da Neblina, našli mnoho jiných zajímavých masožravých druhů, avšak D. meristocaulis, ačkoliv po ní usilovně pátrali, se jim nakonec objevit nepodařilo. (2)

Fernando Rivadavia, brazilský botanik ze Sao Paula, o tom 27. února 1999 po svém návratu na internetové konferenci napsal: (3)

Co je k čertu tak strašně zajímavého na D. meristocaulis? Proč o tom tak neustále mluvím a píšu? Proč utrácím tak mnoho peněz a riskuji svůj život kvůli jedinému druhu rosnatky?

Dobře, zapomeňme na to, že jsem občas trochu potrhlý. Jsem také blázen zejména do rosnatek a jiných kytek v přírodě, zvláště pokud se jedná o vzácné a exotické rostliny. A D. meristocaulis je přesně tou nejvzácnější a nejexotičtější z celé říše rosnatek, jakou můžete mít!

Proč?

Za prvé: Je to endemit jediné hory. A ne ledajaké hory: Cerro de la Neblina. Toto je prostě jedno z nejizolovanějších a nejméně dostupných míst na naší planetě.

Za druhé: Má to, co mají všechny super rosnatky: dlouhý stonek! A ne pouze nějaký stonek, ale takový, který se může i několikanásobně větvit až do 40 cm délky.

A za třetí: Je to jedna z živých fosilií neboli reliktních druhů: má tři celistvé čnělky v květu!

Jasně, jsem si jistý, že každý, kdo není rostlinný systematik, právě rozčilením vykřikl! Koho zajímá, jestli má 3, 30 nebo 300 čnělek a jestli jsou dělené nebo ne? Dobře, pro ty z nás, kteří se zajímají o evoluci rodu Drosera, tři nedělené čnělky naznačují, že tento druh může být ve skutečnosti blízce příbuzný australským trpasličím rosnatkám, než ostatním rosnatkám vyskytujícím se v Novém světě, případně Africe, Evropě nebo Asii. Tato hypotéza je navíc podpořena velkými stříbrnými palisty a malými listy v růžici D. meristocaulis.

Co teď? Dobře, já vím, že tyto taxonomické záležitosti mohou být pro někoho otravně nezajímavé, navíc pokud je těžké je pochopit, ale pokud ani ty zbylé dva body Vám k upřednostnění D. meristocaulis nedávají smysl, nebo Vás jen málo vzrušují, doporučuji Vám změnit koníček!

d.meristocaulis_6.jpgd.meristocaulis_11.jpgd.meristocaulis_8.jpg

V každém případě jsem si jist, že mnoho z Vás dokonale chápe, jak přitažlivý tento druh je; a jak frustrující nakonec bylo, nenaplnit tak mnoho ze svých velkých očekávání a investic - a riskovat tak mnoho kvůli této proklaté rosnatce, kterou jsem nakonec stejně nenalezl!

Na konci roku 2004 Fernando Rivadavia konečně uskutečňuje další expedici na Cerro Neblina. Tentokrát byl jako cíl expedice vybrán severozápadní hřeben, přístupný pouze vrtulníkem. Dne 6. listopadu 2004 se mu konečně daří rosnatku D. meristocaulis znovuobjevit! O průběhu expedice a ostatních účastnících máme jen velmi kusé informace. Sám Rivadavia si na internetu stěžuje na těžký úraz, který si při této expedici na sousední hoře Cerro Aracamuni přivodil mačetou (rozseknuté koleno), kde musel ještě bez ošetření čekat po následující dva dlouhé dny, než se pro něj vrátila helikoptéra. Naštěstí se mu podařilo vlastnoručně si ránu zašít a zastavit krvácení.

Stephen Davis z Bay Area Carnivorous Plant Society při příležitosti přednášky Fernanda Rivadavii, která se konala 15. ledna 2005 na půdě Botanické zahrady Kalifornské univerzity v Berkeley, o tomto unikátním objevu napsal: (4)

Fernando našel „Svatý Grál“

Ti z Vás, kteří jsou aktivní na internetových konferencích a v masožravých komunitách, jistě za mnoho uplynulých let slyšeli o pozoruhodných objevitelských činech Fernanda Rivadavii. Jako pravý Indiana Jones světa masožravých rostlin se neváhá vrhat do nitra nepropustných pralesů a na úbočí strmých hor, a to navzdory nemnoha přítomným nebezpečím, jen proto, aby mohl pozorovat masožravé rostliny v divoké přírodě. Jako pravý botanik objevuje nové nebo nám neznámé druhy rostlin a rozšiřuje tak naše znalosti o jejich výskytu a lokalitách. Může být i trochu bláznivý, ale je to jen věcí pohledu.

Jeho poslední expedice na vysočinu Jižní Ameriky přinesla výsledky v podobě unikátního nálezu, který byl ostatním doposud skryt. Jeho odvaha ho zavedla na nejvíce odlehlá a opuštěná místa, kde po letech znovu objevil velmi vzácnou Drosera meristocaulis. Nešťastná nehoda s mačetou, při niž si těžce poranil nohu (kterou si musel vlastnoručně šít!), ho uvěznila divočině na několik dnů, než se dočkal záchrany.

Už 22. listopadu 2004 se na internetu objevují první úžasné fotky této rosnatky, která byla doposud obestřena mnohým tajemstvím. Zobrazují plazivé i vzpřímené rostliny s dlouhým stonkem, vysoké asi 10-15 cm s masou starých, seschlých listů přitisknutých těsně ke kmínku, detaily velkých až dvoucentimetrových růžových květů a šťastného objevitele rostlin. Společně jsou také publikovány snímky doposud skoro neznámé a neméně zajímavé rosnatky Drosera hirticalyx. Zveřejněny jsou i natrhané rostliny na autorově ruce, které zřejmě sloužily jako legitimní materiál pro novou herbářovou položku. Když se poté na internetové konferenci strhla nešťastná debata o legálnosti těchto sběrů a zbytečném „ničení rostlin“, byly tyto „neetické“ fotografie raději odstraněny a už se mi je nikdy nepodařilo nalézt. (5)

Za necelé čtyři týdny, 17. listopadu 2004, se objevuje první nabídka semen této rosnatky. V přírodě nasbíraná semena jsou výhradně poskytnuta zkušenému americkému a australskému distributorovi k individuálnímu prodeji, kde jsou nabízena v porci třech semen za poměrně vysokou cenu 12 amerických dolarů. Všichni případní zájemci jsou však promptně uspokojeni, a tato semena jsou možná v jejich nabídce doposud. Je deklarováno, že tržba z tohoto prodeje má sloužit k pokrytí části nákladů na expedici. Je to pochopitelné a neměl by s tím být žádný problém, navíc si tak pěstitelé budou více toho vzácného materiálu vážit. Poté, co se však následně na internetu strhne další přihlouplá debata o tom, jestli je vhodné tato semena vůbec šířit mezi amatéry a nebo je dokonce prodávat, se zdá, že toto byla poslední veřejná nabídka z Rivadaviových sběrů. Každopádně od této doby jsem již žádnou jinou podobnou nabídku nezaznamenal.

d.meristocaulis_9.jpgd.meristocaulis_10.jpg

Neváhám ani vteřinu a objednávám semena z obou zdrojů. A jaké překvapení k tomu! 4. prosince 2004 sám F. Rivadavia zasílá semínka přímo i mému kamarádovi Janu Flískovi. Než semena dorazí, dostáváme od něj ještě stručnou informaci:

Přestože je D. meristocaulis jihoamerickým druhem, prosím mějte na paměti, že je velmi blízká australským trpasličím rosnatkám. Doufám, že budete úspěšní v kultivaci tohoto druhu a jeho následném šíření mezi ostatní pěstitele, přestože ji do této doby ještě nikdo z Vás neměl možnost pěstovat. Z tohoto pohledu jste všichni začátečníci! Zde je krátký popis z místa, kde jsem D. meristocaulis nalezl.

Rosnatky se vyskytovaly na hranách pískovcových výchozů, přímo na skalách nebo v písčité půdě. Přestože byla tato místa relativně suchá, povšiml jsem si, že byly přítomny pouze na výchozech na dně údolí a na jiných místech, která jsou v pravděpodobném a častém kontaktu s mlhou. Ale také rostly poblíž potůčků ve velmi vlhké písčité půdě nebo v čistém organickém substrátu. Teploty se zde pohybovaly v době naší návštěvy mezi 15-20 °C v noci a 25-30 °C během dne. Rostly v nadmořské výšce mezi 1700-1900 m n.m.

Hodně štěstí a prosím informujte mě o jakémkoliv klíčení semen a jejich vývoji.

Tímto způsobem se tedy dostala tato vzácná semena do světa mezi ostatní pěstitele. Už za šest měsíců hlásí kalifornský rosnatkový mág a šlechtitel Ivan Snyder dospělost svých rostlin, vydatně podpořenou krmením drobným hmyzem (octomilky) a jinými triky. V květnu 2006 publikuje na internetu nádherné snímky svých rostlin z kultury. (6) Podobně je na tom i znalec rosnatek Andreas Fleischmann z Německa, který uveřejňuje své rostliny, u kterých si navíc všímá vzdušných kořenů, tvořících se po stranách kmínku. Zřejmě fixují rostlinu při častých větrech, které se prohánějí přes vrchol stolové hory. Dospělé kvetoucí rostliny, ne však vypěstované ze semen, má ve své sbírce také Holanďan Gert Hoogenstrijd, který se údajně přímo účastnil expedice za znovuobjevením této rosnatky. (7)

Bohužel po třech letech od znovunalezení této rosnatky je však téměř jisté, že většina pěstitelů není zase až tak úspěšná v pěstování těchto rostlin ze semen, jak snadné se to zpočátku mohlo zdát. Bohužel se také jeví, že tato rosnatka je cizosprašná a nikomu, komu doposud kvetla, se ji nikdy nepodařilo opylit, a získat tak nová klíčivá semena. Květy se navíc otevírají jen na velmi omezený čas (nebo se někdy úplně neotevřou), a tak je velmi obtížné otevřené květy zachytit.

A jak to nakonec dopadlo s mými semeny? Semena, která se mi podařilo získat, měla tu nejvyšší prioritu. Vysel jsem je už v lednu 2005 do sterilních podmínek metodou in-vitro. Klíčení bylo spontánní a rychlé. Už za půl roku od výsevu mi vykvétají první rostlinky ve zkumavkách. Rostliny se velmi dobře a samovolně množí, takže již koncem roku 2005 jsou první exempláře převáděny do normálních podmínek ve skleníku. Jako první na světě je pak nabízíme veřejnosti v dostatečném množství již ve druhé polovině roku 2006.

d.meristocaulis_12.jpgd.meristocaulis_13.jpg

Bohužel přes to všechno a i relativní dostatek rostlin ve své kultuře, stále nemohu sdělit nějaký univerzální návod na úspěšné pěstování této rosnatky. Rostliny mi velmi dobře rostou v čisté rašelině s hrubozrnným křemičitým pískem (1:1). Pozoroval jsem velmi dobré a rychlé přírůstky zejména na jaře a na podzim, zdá se mi však, že rostliny během letních veder upadají do klidového období s minimálním růstem. Velmi trpí nízkou vzdušnou vlhkostí, zároveň však upřednostňují pohyb vzduchu. Často je proto během léta rosím. Zejména v zimě mohou strádat nedostatkem světla. Obecně by podmínky pro pěstování těchto rosnatek měly být stejné, jako například pro Heliamphora neblinae, která roste na stejném místě společně s těmito rosnatkami. Ale i tak, k pěstování této rosnatky toho nelze v současnosti sdělit o moc více.

V minulých letech se na Cerro de la Neblina uskutečnilo několik dalších nákladných expedic. Jednou z nich byla i expedice britského amatérského nadšence do masožravých rostlin a autora knih Pitcher Plants of the Americas a Lost Worlds pana Stewarta McPhersona, který rostliny Drosera meristocaulis pro účely svých publikací také fotografoval. (8) Lokalita je tedy již známá a zřejmě snadno dostupná (pokud tedy pomineme zásadní potřebu vrtulníku a nezbytných povolení).

Za poslední tři roky se toho kolem rosnatky Drosera meristocaulis hodně událo. Byla znovuobjevena, rozšířena, úspěšně jsme ji zavedli do kultury, dále ji zkoumáme a zvolna odkrýváme její dřívější tajemství. Časem se ji možná naučíme i snáze pěstovat a množit tak, aby byla i v našich sbírkách běžnější. Závěrem mi však prosím dovolte zde opět citovat slova Fernanda Rivadavii, znovuobjevitele D. meristocaulis, ze 3. července 2005:

Chtěl bych se s Vámi podělit o poslední novinku týkající se D. meristocaulis - novinku, která může nabourat stále otevřenou diskusi o rozšíření masožravých rostlin a druhů obecně. Právě jsem obdržel výsledky sekvenování DNA, které řadí D. meristocaulis ne jako blízkého příbuzného k trpasličím rosnatkám anebo k trpasličím rosnatkám a rosnatkám z okruhu D. petiolaris. K našemu celkovému překvapení se zdá, že je D. meristocaulis plnohodnotnou součástí skupiny trpasličích rosnatek, jako platný člen sekce Bryastrum, a patří někde mezi rosnatku D. scorpioides and D. ericksoniae!!!!! Pochopitelně jsme těmito výsledky konsternovaní a zkoušíme pochopit do hloubky, co to vlastně znamená....


Všechny fotografie použité v článku: © Fernando Rivadavia


Použitá literatura (1) Gibson, Robert (1999) Drosera meristocaulis. Carniv. Pl. Newslett. 28(4):120-121
(2) Rivadavia, Fernando (1999) Neblina expedition. Carniv. Pl. Newslett. 28(4):122-124
(3) http://www.omnisterra.com/botany/cp/list/cp99all.d/0608.htm
(4) http://www.bacps.org/2004Fall.html#grail
(5)http://s134.photobucket.com/albums/q113/rivadafe/?action=view&current=ph-10206.jpg
http://s134.photobucket.com/albums/q113/rivadafe/?start=all
(6) http://www.geocities.com/lacps/Dmeristocaulis.html
(7) http://www.geocities.com/a_s_fleischmann/Drosera_meristocaulis1.jpg
http://www.geocities.com/a_s_fleischmann/Drosera_meristocaulis4.jpg
(8) http://www.redfernnaturalhistory.com/
Aktualizováno ( [15.12.2008] )
 
< Předch.   Další >